Zdroj: http://posledniseveran.4fan.cz/index.php?a=16 • Vydáno: 12.2.2011 15:10 • Autor: Autor
9. Kapitola - Na sever!
Devátá kapitola opět sleduje plány druhé strany a konečně odhaluje totožnost neznámého velitele Encheyovy jednotky.
„Přemohli? Jak?!“ Hlas velitele se chvěl potlačovaným vztekem.
Voják, který zprávu donesl, stál se svěšenými rameny a očekával nejhorší. Dva dny mu trvalo, než se dostal zpět do města. Ještě než vyběhl z lesa, zakopl o kořen tak nešťastně, že se mu podařilo vyvrtnout si kotník. Z větve si vyrobil provizorní hůl a s její pomocí se pak plahočil celou noc i většinu dne, než ho nabrala projíždějící obchodní karavana. Další noc strávil v teple vozu, kde ho vůně koření ukolébala k hlubokému spánku. Když se ráno probral, karavana už byla opět na cestě a hradby Dheoru se rýsovaly na obzoru. Do města se dostali brzy odpoledne a on zamířil rovnou do hospody s poetickým názvem Dračí dech, kde si jejich velitel na základě glejtu od Encheye zabral největší pokoj jako své velící stanoviště.
Dovnitř vtrhl bez zaklepání a velitele zastihl zrovna ve chvíli, kdy si hodlal užít trochu lásky s jednou z kurtizán, které si majitel hostince vydržoval pro větší spokojenost svých zákazníků. Velitel zbrunátněl. Kurtizána se tím ale nehodlala nechat vyrušit a přijít tím o výdělek a tak pokračovala v započaté práci. Voják se rychle snažil vylíčit sled událostí, v čemž mu bránil pohled na rytmicky se zvedající tělo plavovlasé služebnice. Když se dostal k popisu masakru, vyhodil velitel kurtizánu ven z pokoje. Ta hlasitě protestovala, ale jen do doby, než po ní naštvaný velitel mrštil zlaťákem.
„Jsou s nim elfové, pane. Použili na nás ty svý čáry.“
„Elfové? Sakra!“ Že má Rodelm nějaké komplice, to už velitel věděl. Ale elfy? „Proč ti proklatí milovníci stromů nemohli zůstat v tom jejich zpropadeným lese?!“
Velitel zjevně odpověď neočekával, proto voják jen mlčky stál s pohledem upřeným na své boty a snažil se potlačit tepající bolest v noze.
„Posaď se přece,“ zavrčel velitel neochotně, když si všiml vojákových potíží. Ten sebou s vděčným pohledem praštil do měkkého křesla. „Říkáš, že jste je našli u severního okraje lesa? Co tam chtějí? Co maj za lubem?“
Voják už byl na velitelův zvyk přemýšlet nahlas zvyklý, proto jen tiše vyčkával. Mezi spolubojovníky z jednotky byl tento zvyk terčem posměšků. Velitel si toho byl vědom, možná proto zakrátko umlkl a dál přemýšlel potichu. Místo toho začal chodit po pokoji sem a tam.
„Mapu!“ zavrčel nakonec.
Voják se dobelhal ke stěně, na které visela mapa Deorie. Sňal mapu ze stěny a rozložil ji na stole uprostřed pokoje. Velitel se nad ní sklonil a dlouze si ji prohlížel. Nakonec zabručel: „Tak o tohle vám jde.“
„Pane?“ ozval se voják tázavě.
„Podívej se sám,“ odtušil velitel a uvolnil místo u stolu. Ať do mapy voják koukal jak chtěl, stále tam neviděl nic, co by jen trochu naznačovalo Rodelmův cíl. Protože nechtěl vzbudit velitelův hněv, sotva se uklidnil po předchozím vyrušení, zíral na mapu až do doby, kdy ho velitel rozhněvaně odstrčil.
„Sleduj,“ řekl mu a zapíchl prst do mapy. Voják zjistil, že mu ukazuje Smaragdový les. „Tady jsi je viděl naposled. My jsme tady,“ opět zapíchl prst na příslušné místo na mapě. „Takže kam jinam by mohli směřovat než sem!“
„Morh?“
„A pak Willgrim! Ti prašiví psi se vracejí, aby zabili místodržícího!“
„Jak můžete vědět, že nesměřují spíš sem?“ odvážil se voják riskovat velitelův hněv.
„Protože to nedává smysl. Kdepak. Určitě se nepletu. Tohle je jediná možnost. Která odpovídá tomu, co už víme.“
„Ale my nevíme téměř nic,“ dodal voják tak potichu, aby ho vznětlivý velitel neslyšel.
Ten měl ale lepší sluch, než předpokládal: „Je to lepší, než jen tak sedět na zadku a čekat, kde se vynoří příště! A vůbec, snažíš se mi odporovat?!“ Velitelův obličej opět začínal připomínat příliš rudé rajče.
„Ne, pane,“ vydechl voják a instinktivně ustoupil o krok dozadu.
„Tak vidíš. A teď se běž vyspat, ráno vyrážíme,“ přikázal velitel a otočil se k vojákovi zády, čímž mu dal jasně najevo, že by se měl klidit z pokoje. Voják vypadal, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel a vykulhal z pokoje ven na chodbu.
Sotva za vojákem zapadly dveře, spadla velitelovi z obličeje maska hněvu a nyní se tvářil zamyšleně. Opět začal chodit po pokoji, ale přidal k tomu ještě tiché mumlání. Pokud se nemýlil – a on se mýlil jen zřídkakdy – mohlo by být ohroženo vše, co tak pracně budoval. Musí Rodelma dostat dřív, než on dostane Encheye. Nikoliv poprvé Rodelma proklel za to, že se nenechal zabít ve Willgrimských kobkách. Proklínal i samotného místodržícího. Měl Rodelma zabít hned, jak ho chytil. Teď už by byl odpor seveřanů dávno zlomený, Enchey by si užíval sluníčka kdesi na jihu a on by vládl těm, kteří ho odmítali přijmout. Thrand Densson se zlověstně usmál. Nic a nikdo ho nezastaví. Dokonce ani sami bohové mu nezabrání v tom, co měl v plánu. Jako by bohové slyšeli jeho rouhání, přestože ho nevyslovil nahlas. Městem se rozlehl hrom a okenní parapet začaly zkrápět první kapky deště.
Déšť trval celý den i celou noc. Pršelo dokonce i teď. Thrand pohledem přelétl nastoupené muže. Bylo jich málo. Žalostně málo. Ve městě nechával pouze přeživšího vojáka ze zmasakrované jednotky. Jeho stav nebyl takový, aby mu dovolil zběsilou, náročnou cestu na sever. Ještě v noci vyslal rychlého posla, který měl za úkol najít druhou jednotku stále operující u Smaragdového lesa a oznámit jim změnu plánu. Ale ani oni jejich řady příliš nerozšíří. Velitel v duchu zaklel. Pokud ztratí ještě pár lidí, bude si muset najmout žoldáky. A méně než žoldákům věřil už jen vojákům, které mu nabízel Enchey. Problém s žoldáky byl takový, že bojovali za peníze. A peníze jsou jen slabá motivace. Málokterý žoldák udržel řadu, pokud měl dojem, že nabízená suma mu nestojí za to, aby se téměř jistě nechal zabít. Nakonec potřásl hlavou, aby zaplašil dotěrné myšlenky. Nemá cenu se tím zabývat dřív než bude nutné. Ještě jednou spočinul pohledem na každém z jeho vojáků a vrýval si jejich tváře do paměti. Ti, kteří přežijí, se stanou jádrem jeho armády. Samozřejmě pokud přežijí.
Mraky se na východě roztrhly a skrz ně slunce vystrčilo první hřejivé paprsky. Thrand usoudil, že okolo poledne déšť ustane úplně. Do té doby to bude muset on i jeho jednotka nějak přetrpět. Povzdechl si, zatímco vytřepával z přilby vodu. Nemělo smysl odjezd dále odkládat. Nasadil si přilbu na hlavu a zavelel k odjezdu. Jednotka se v dvouřadu pomalu rozjela k městské bráně.
Kapitolu ve formátu .doc můžete stahovat zde.