-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
5. Kapitola - Orčí zuby
V páté kapitole opět zavítáme do Rodelmových vzpomínek na události předcházející jeho věznění.
Rodelm kráčel uličkou vedoucí k jarlovu sídlu. Bylo chladné, zamračené ráno. Oblohou se valily těžké šedivé mraky, které zadržovaly sluneční paprsky vysoko na nebi, takže nemohly své hřejivé teplo předat zemi. Rodelm široce zazíval. Vůbec se mu nechtělo vstávat z prohřáté postele. Zvlášť, když jí sdílel s Calinou. Jenže na něj právě ten den připadla průzkumná služba. Ta spočívala ve dvoudenním pochodu okolním územím, při kterém skupinka vybraných pátrala po známkách blížící se invaze Methů.Tato služba byla jedním z prvních opatření, které Whaustgar zavedl po svém zvolení do funkce jarla vesnice. Mezi severní Methskou provincií a pobřezními vesnicemi totiž zůstal už jen Vönheim, takže byl dalším logickým cílem. Vždy byla vyslána čtyřčlenná skupinka, která musela dojít až k Orčím zubům. Tam většinou přespala a ráno se vydala na pochod zpět do Vönheimu.
Orčí zuby byl jediný bezpečný průsmyk přes Křivé hory. Dnes už nikdo nevěděl proč se průsmyk jmenoval právě Orčí zuby. Někteří tvrdili, že je to kvůli tomu, že ty dva vrcholky, mezi kterými průsmyk vedl, připomínají právě orčí chrup. Další tvrdili, že průsmyk byl takto pojmenován po dávné bitvě epických rozměrů, při niž byly z celých Křivých hor vyhnány zelené kůže. Tak, či tak, Orčí zuby tu byly. A byly strategickým místem. Daly se totiž perfektně bránit i v malém počtu, protože nepřátelé by byli jednak znavení náročným výstupem a jednak nuceni postupovat průsmykem postupně.
Jak se Rodelm přiblížil k náměstíčku před jarlovým sídlem, spatřil už u něj stát Whaustagara, Skelfa a další dva bojovníky – Bloighta a Rayhona.
„Hola, Rodelme! Čeká se už jenom na tebe,“ hulákal Skelf a jeho mohutný plavý knír se u toho třásl ve stejném rytmu, s kterým pohyboval ústy.
„No tak, Skelfe. Musel se přece rozloučit se svou milou,“ zubil se Rayhon.
Rodelm se usmál. Na podobné špičkování od zkušenějších lovců byl zvyklý. Časem si jistě zaslouží jejich respekt.
„To víš. Není to jako se loučit se psem,“ vrátil úder s úšklebkem.
Skelf se rozesmál. „To štěně kouše. Snad nemá vzteklinu.“
„No tak chlapi. Šetřete si to na cestu,“ durdil se naoko Whaustgar. „Doufám, že máte vše potřebné, protože podle mě bude nejdýl odpoledne nehezky sněžit.
„Troška sněhu ještě nikoho nezabila,“ prohlásil Skelf. „A nás, kterým v žilách koluje led, už vůbec ne.“
„Vánice jsou sice v létě spíš vzácnost, ale nezapomeň, že jdete do hor,“ varoval ho Whaustgar.
„Neměj strach. Neporazili jsme sněžnýho trolla, aby mě pak přemohla troška sněhu a větru.“
„Zas ten troll,“ obrátil Bloight oči v sloup. „Nechceš s tím už přestat? Je to nudný a ohraný. Přísahám, že jestli ještě jednou uslyším slovo troll, tak usnu na místě.“
„Prostě závidíš, přiznej to.“
„Nechtěj mě rozesmát. Navíc nebýt Whaustgara, nebyl bys tu a nemohl to dokola omílat. Tak mě napadá, že tě v tom měl tehdá nechat.“
Rodelm předstíral záchvat kašle, aby skryl výbuch smíchu, který se mu dral do úst.
„Chtěl si něco říct?“ obrátil na něj Skelf svůj pohled.
„Že bysme měli vyrazit, nebo se tu pozabíjíme navzájem a ušetříme tím Methům práci.“
„Přesně tak,“ potvrdil jeho slova Whaustgar. „Běžte a vraťte se všichni živí.“
Po těch slovech si všichni s Whaustgarem potřásli po severském způsobu rukou a skupinka se vydala směrem k bráně z vesnice. Před odchodem se ještě zastavili u Důlního vozíku, kde nabrali zásoby pálenky, kterou se plánovali v noci zahřát. Když vyšli z vesnice, naposled se ohlédli a pak pokračovali v cestě. Netušili, že většina z nich už Vönheim nikdy nespatří.
Cesta ubíhala přátelům rychle a bez potíží. Vönheim zanedlouho zmizel z dohledu, a když zastavili na oběd, byli už na půl cesty k Orčím zubům. Nebe bylo stále víc zamračené a vzduch byl prosycen tím zvláštním pachem, který vždy předurčoval blížící se bouři. Krátce poté, co opět vyrazili, se z nebe opravdu začaly snášet první vločky.
„Zdá se, že měl Whaustgar pravdu,“ řekl Rodelm.
„Tohle není nic, štěně,“ usadil ho Skelf. „V tomhle letním vánku ti klidně budu tancovat nahatej.“
„Tak to hlavně ale nepředváděj, jo?“ děsil se Bloight. „Ještě jsem ani nestrávil oběd.“
„Podle mě se to ještě zhorší, uvidíte,“ dodal Rodelm rychle, než mohl Skelf reagovat na Bloightovo šťouchnutí.
„Když se to zhorší, máme tekutej zahřívák. Pokud ho teda už Skelf tajně nevychlastal. V tom je on mistr,“ řekl Rayhon.
„Říkám, že ta pálenka byla tehdá moje, tak proč bych jí nemohl vychlastat sám?“ zajímalo Skelfa.
„Teď zas spustí tu historku, že vyhrál sázku. Zvláštní, že si nikdo nepamatuje, že by se byl vsázel.“
„Asi ti osvěžím paměť. Mám na to skvělou metodu. Ještě nikdy mě nezklamala,“ prokřupal si Skelf významně klouby na rukou.“
„Hele,“ ukázal Bloight na stopy ve sněhu kousek od skupinky a přerušil tím jejich špičkování. „Ty budou sněžnýho trolla. A pěknýho macka, soudě podle velikosti.“
„Ukaž,“ řekl Skelf a sehl se k nim. „Ty jsou už starý. Nejspíš z rána. Jsou mírně zavátý, jak začlo sněžit. Ten už je dávno pryč.“
„Možná jo, možná ne. Každopádně neuškodí, když místo vašich keců budem všichni dávat trochu víc pozor,“ soudil Bloight, jako by uplně zapoměl, kdo tuhle slovní bitku vlastně začal.
Dál už tedy pokračovali mlčky, přičemž všichni bedlivě pozorovali krajinu před sebou, aby zahlédli případný podivný kopeček, nebo tmavší oblast ve sněhu, což mohl být ukrytý sněžný troll, číhající na svou kořist. Jejich ostražitost se ukázala být zbytečnou námahou. Dokud to šlo, nezahlédli vůbec nic, co by probudilo jejich zostřené smysly.
Za další hodinu chůze už sněhová bouře zesílila natolik, že nebylo vidět na pár kroků dopředu. K tomu se přidal ledový vichr, který sněhové vločky proměnil na malé ledové projektily, vytrvale bušící do jejich zmrzlých obličejů. Naštěstí kožichy, ušité z kůží ledních medvědů, je chránily před nejhorším mrazem.
Úpatí Křivých hor nechala skupinka už dávno za sebou. Čím výš vyšplhali, tím se chlad a bouře stávaly nesnesitelnějšími. Nakonec zastavili, aby se posilnili hltem pálenky.
„Ještě máš chuť nám tu zatancovat nahatej?“ zajímalo Rayhona, zatímco se snažit zahřát měch s pálenkou v rukou, aby šla zmrzlá zátka vytáhnout.
„Dělá ti to dobře, když můžeš popíchnout někoho, kdo je tak zmrzlej, že tě nemůže naučit trošky respektu?“ opáčil Skelf.
„Ani nevíš jak,“ zubil se druhý lovec.
Zátka konečně povolila a Rayhon si zhluboka přihnul.
„Podej to dál, než to celý vychlemtáš.“ Skelfův hlas zněl naštvaně.
„Aspoň bys viděl, jaký to je,“ pozvedl Rayhon obočí, což bylo v situaci, kdy nebylo vidět pomalu na krok, naprosto zbytečné gesto. Nakonec ale měch předal Bloightovi, ignorujíc přitom Skelfovu nataženou dlaň.
Po Bloightovi dostal měch Rodelm, na což Skelf reagoval rozčíleným podupáváním, ale po něm se konečně také dočkal. Když se všichni napili, zbyla v měchu sotva polovina obsahu.
„Zbytek až se utáboříme na noc,“ rozhodl Rayhon.
„To už stejně bude tak za hodinku, nejvíc dvě,“ mínil Rodelm.
Skelf to potvrdil rázným odříhnutím.
Skupinka se opět začala prodírat závějemi. Chvílemi byl sráz tak strmý, že na každé dva kroky dopředu sjela skupinka po sněhu o krok zpět. Příšeří, panující díky bouři, se ještě více prohloubilo. Blížil se soumrak. Už tak nízká teplota se s příchodem noci ještě zhorší. Bylo tedy důležité dosáhnout průsmyku dřív, než padne noc. V něm byla malá jeskyně, do které se čtyři lidé bez problemu vejdou. Navíc v ní šlo rozdělat oheň. Díky průrvě ve stropu jeskyně, která fungovala jako přírodní komín, totiž nehrozilo nebezpečí zadušení. Dřevo na podpal nesl každý ve svém vaku na zádech.
Rodelmovy plíce dostávaly zabrat. Začal za ostatními lovci zaostávat. Nakonec to nemohl vydržet, takže se zastavil, rukama se opřel o kolena a zhluboka oddechoval. Po chvíli se před nim z vánice vyloupla silueta.
„Jseš v pořádku, mladej?“ Skelfův hlas zněl téměř starostlivě. „Tady nahoře je řidší vzduch, tak dýchej zhluboka.“
„Jsem v pohodě,“ odbyl ho Rodelm.
„Jak myslíš,“ nedokázal lovec s jizvou skrýt úšklebek. „Tak pojďme. Už je to jenom kousek.“
Houstnoucí tmou se k nim náhle donesl výkřik, vzápětí následovaný řinčením zbraní. Rodelm se Skelfem se na sebe podívali a vyběhli za zvuky boje. Silný protivítr je zpomaloval. Také se však ukázalo, že je klamal, co se vzdálenosti týkalo. Na místo boje dorazili až za dlouhých pět minut. Nastalý obrázek vyrazil Rodelmovi dech. Bloight ležel na zemi a z velké rány v trupu mu do bílého sněhu kanula rudá krev. Rayhon stál zády ke skalní stěně a sám se snažil odrážet útoky osmi válečníků.
Než si Rodelm udělal obrázek o situaci, Skelf s nelidským výkřikem shodil vak ze zad, chopil se svého válečného kladiva a vyrazil druhovi na pomoc. Rodelm krátce po něm následoval jeho příkladu. Tasil svůj obouruční meč a rozběhl se za Skelfem.
Nepřátelé zaslechli Skelfův řev. Dva zůstali a dál doráželi na umdlévajícího Rayhona, zatímco zbytek se otočil, aby čelil nové hrozbě.
Rodelm v běhu musel přeskočit Bloightovo nehybné tělo. Všiml si jeho vytřeštěných očí. Uvědomil si, že ho museli zaskočit naprosto nepřiraveného. Jeho meč totiž stále vězel v pochvě na zádech. Skelf už dorazil k půltuctu válečníků a začal svým kladivem rozsévat smrt. Oháněl se napravo i nalevo a s každým úderem zasáhl cíl. Nepřátelští vojáci nedokázali efektivně čelit vzteku takových rozměrů a padali jeden po druhým. Když se k němu Rodelm konečně dostal, zbývali už poslední dva. Jeden z nich si všiml Rodelma a začal se k němu blížit v domnění, že je to lepší varianta, než čelit smrtonosnému kladivu.
Skelf mocným úderem rozbil svému poslednímu protivníku hlavu. Ta se rozprskla v krvavém výbuchu úlomků kostí, krve a mozku. Krátce pohlédl na Rodelma. Pak kývl hlavou a rozběhl se na pomoc Rayhonovi, který si stále nedokázal poradit s žádným ze dvou vojáků a jen zoufale odrážel útoky.
Dalších podrobností si už Rodelm všimnout nestihl, protože k němu právě dorazil zbývající bojovník, který opatrně postupoval a snažil se odhadnout Rodelmovu slabinu. Naneštěstí měl jen krátkou šavli, zatímco Rodelm dvakrát delší meč. Rodelm si byl své výhody vědom. Válečník se po chvíli nakonec rozhodl a zaútočil na Rodelmův trup. Lovec úder s přehledem vykryl a sám zaútočil širokým rozmachem, po kterém vojákova šavle vyletěla z jeho ruky a přistále kdesi ve sněhu. Voják věděl, že je zle. Padl na kolena a začal blábolit prosby o milost.
„Tohle je za Bloighta,“ řekl Rodelm. V očích se mu zračil vztek, opovržení a tvrdost.
Voják pochopil, že slitování se nedočká a snažil se vstát. Jeho horečná snaha přišla nazmar, protože vzduchem už svištěl Rodelmův meč, který čistě oddělil vojákovu hlavu od těla. Bezhlavá mrtvola ještě chvíli setrvala v podřepu. Přetnuté tepny chlístaly krev do okolí. Rodelm dostal dávku teplé krve přímo do obličeje, kde začala rychle zamrzat. Byl to jeho první zabitý člověk. Slýchal různé názory o tom, že první zabití je těžké, ale on cítil jen uspokojení nad tím, že Bloightovy vrazi za svůj čin draze zaplatili.
Rozhlédl se. Všude kolem se válely mrtvoly. Skelf klečel u skalní stěny. Rodelm se za ním vydal. Když k němu došel, zjistil, že zjizvený lovec je v pořádku, ale Rayhon takové štěstí neměl. Krev mu pryštila z tolika ran, že nebylo možné určit, která z nich byla ta smrtelná.
„Methové.“ Skelfův hlas byl tichý. Rodelm se musel sklonit, aby mu vůbec rozuměl. „Zasraný Methové.“
Rodelm mlčel. K tomu nešlo nic dodat. Stiskl mu tedy alespoň rameno v utěšujícím gestu. Stáli nehnutě asi minutu, aby vzdali čest padlým kamarádům. Pak sebou Skelf trhl.
„Vracíme se. O tomhle se musí Whaustgar dozvědět. Když tu byli tihle, další určitě nebudou daleko.“
„To máš naprostou pravdu,“ ozvalo se jim za zády.
Oba dva se otočili. Za nimi stála skupina Methských válečníků. Přesný počet mohli jen odhadovat, protože další se ztráceli ve tmě a bouři. Skelf se chopil svého kladiva. Rodelm chtěl udělat totéž, ale Skelf ho zarazil.
„Utíkej. Utíkej jak o život. Já je zdržím, ale ty musíš podat zprávu Whaustgarovi.“
Rodelm mu chtěl odporovat. Nechtěl opustit Skelfa, který mu byl učitelem a rádcem, ale vážnost v jeho pohledu ho zarazila a tak jen přikývl. Rozběhl se zpět cestou, kterou přišli. Když se otočil, viděl ještě Skelfa, jak svým kladivem rozbíjí lebku prvnímu vojákovi. Poté se mu výjev ztratil ve tmě a vánici.
Rodelm utíkal, jako by měl křídla. V očích měl slzy. Skelfa měl rád a on měl rád jeho. I když by si to nikdy nepřiznali. Stačilo, že to oba věděli. Dusot za nim mu prozradil, že alespoň jeden z Methů se za nim rozběhl, aby mu zabránil v útěku. Dovolil si jedno rychlé ohlédnutí, ale nikoho v rámci dohledu neviděl. Pak už musel dávat bedlivý pozor na cestu, protože stezka zde byla úzká a zrádná. Z jedné strany lemovaná stěnou hory, z druhé ostrým srázem, který mířil téměř kolmo dolů a který končil někde ve všudypřítomné tmě.
V malé zatáčce málem uklouznul, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Bohužel ho to stálo cenné vteřiny, takže dusot za nim o něco zesílil. Rodelm se snažil zrychlit, ale výstup nahoru a následný boj ho vyčerpal. Opět se otočil. Už je viděl. Běželi za nim tři bojovníci a byli příliš blízko.
Ohlédnutí se stalo osudným. Rodelmovi opět podjela noha a tentokrát rovnováhu neudržel. Mávaje rukama se zřítil ze srázu a stezka se mu ztratila z dohledu. Horami zazněl zoufalý výkřik, ale rychle byl přerušen dutým dopadem na dno rokle.
Předchozí kapitola. <--> Další kapitola.
Kapitolu ve formátu .doc můžete stahovat zde.
Autor:  AutorVydáno: 11.7.2010 17:05 Přečteno: 922x Hodnocení: 2 (hodnoceno 6x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.
Registrace >
Ztracené heslo >
Přečtena další kapitola, nemám výhrady ke zpracování, zpracování je příjemné a čtivé jako vždy, ale mám výhrady k obsahu a to tentokrát opravdu velké…
Nejprve jen drobnosti: probudilo zostřené smysly – to mi nějak nesedí, zostřené smysly jsou už probuzené, chtělo by to tam nějaké jiné slovo… Slovo projektil si do středověkého světa dává jen Žamboch a nemyslím, že je to moudré – projektil je moderní výraz (stejně jako minule decibel), takováhle slova do středověkého světa prostě nepatří… Když krev kane, tak vlastně odkapává, z rány po meči krev opravdu nekane…
A teď… Jsem opravdu, ale opravdu alergická na obouruční meče u pěšáků a jejich následné tasení z pochvy na zádech… To je zkrátka hloupost. Dobře, byl to seveřan - barbar, předpokládám - byl silnější, vyšší… ale i tak… Prosím necpi pěšákům obouruční meče, pokud nestojí v první válečné řadě! Je to meč zbytečně těžký a dlouhý. Kdyby ho měl tasit z pochvy na zádech, musel by mít asi tak dvou a půl metrové ruce… a u pasu ho logicky mít nemůže…
Boj: Kdyby se rozmáchl tak zeširoka, jak naznačuješ, úplně by se tím odkryl na docela dlouhou dobu a šavle nešavle, soupeř by ho dávno bodl/sekl. To samé s kladivem. Kladivo je skvělá a účinná zbraň, ale proti takové přesile nevím, nevím… Je to hodně těžká zbraň a na to, aby se s ní mohl člověk rozmáchnout, spotřebuje hodně času a energie. Pokud byl Skelf ve stavu běsnění (což asi byl, aspoň doufám), dalo by se to možná skousnout, ale i tak je šest se šavlemi na jednoho s kladivem moc. Byl by s ním hrozně neobratný. Stačilo by, aby se jednou netrefil, setrvačností zbraně by ránu nestihl zastavit a v tu chvíli by ho nepřátele (pokud by jich bylo tolik) rozcupovali…
Taky si myslím, že v tak silné vánici, kdy vítr skučí o sto šest, by nezaslechl, kdyby za ním někdo běžel. V tu chvíli člověk neslyší pořádně ani jedoucí auto, natož něčí kroky… Tak, už jsem své jedovaté rýpání vyčerpala…
Omlouvám se za zhnusení.
Já si to při psaní samozřejmě představuju, abych nepsal uplné blbosti, a tohle mi přišlo .. proveditlené. :D Ostatně ke všem výtkám k boji a jeho provedení: Když budu někdy mít víc času, sednu si ke všemu a přepracuju to, ale chce to dělat komplexně, abych si tím nenarušil budoucí průběh. Ať už napsaný, nebo chystaný. Takže za připomínky děkuju. Alespoň vim, na co se zaměřit. :)
Co se projekilu týče, nenapadl mě lepší ekvivalent. :)
K mečům. Asi by mi pomohlo shlédnout nějakou středověkou show.
Skelf rozhodně byl v tom bersekrovém stavu. Tuším, že jsem to už někomu vysvětloval. Navíc je to jejich prostředí. Domácí půda dalo by se říct. Skelf prostě patřil k top válečníkům z Vönheimu a snad si zasloužil trochu heroického výkonu těsně před smrtí. :)
K té vánici. Mohla by to být blbost, ale vítr vanul od směru bojiště, tudiž zvuky z té strany nesl. (To jsem si teď nevymyslel. Ze stejné strany zaslechli zvuky boje.)
I když jsem si teď našel ke všemu výmluvy, tak to není (jen) potřeba obhajovat svoje "dílo". Já si kadou výtku beru k srdci a u podobných scén později na ně myslím a snažím se, aby to bylo jen a jen lepší. :) Určitě nepřestávej v podobném koemntování. Máš podstatně víc zkušeností v psaní a já si těch rad, pochval i výtek nesmírně vážím. Děkuji. :)
Nejsem zhnusená, jen mi málem naskočily pupínky...,
to mi nesmíš dělat... 
Navíc, když člověk občas takhle vysloví, co tím vlastně chtěl říct, může si i sám uvědomit, že to z textu nevyplývá (tak to mám třeba já).
S bojem je vždycky problém, když člověk není historický šermíř... Já s tím také válčím a i když o tom mám už něco načteno (ne tolik, kolik bych chtěla, ale kde na to všechno brát čas) a ani to není výhra. S každou bojovou scénou se nechutně piplám a výsledek je stejně pochybný...
Taky předělávám až hotový text, je to podle mě lepší...
Skelfovi jeho hrdinskou smrt neberu, jen abys na to myslel pro příště... Kontrolní otázka - jaký je rozdíl mezi kladivem a palicí? A nekoukat na internet...
S tím větrem by to tak asi mohlo být..., dobře...
Klidně si dílo obhajuj, já nemusím mít pravdu a ty si jako autor taky musíš občas "dupnout"...
Jinak se brzy pustím do další části... muhehe...
Mno kladivo má jednu stranu ostrou a druhou plochou (nebo obě ostré) a palice má obě strany ploché. :) Či? :D
Těším se na další koment a připomínám, že máš odpověď u sebe v článku u Knaaka. :D (Další)
Já jen, že jsem nedávno četla povídku, kde hrdina také vlastnil kladivo a když jsem se autora zeptala, jak podle něj kladivo vypadá, tak popsal dokonalou palici...
Jinak s Knaakem je to super zpráva...
Co už, třeba se zas líp vyznal v něčem jiném. :)
O Knaakovi určitě. :) Těším se už teď jak malej Jarin. :D
Kdy bude šestá kapitola? :)
Mám jí rozepsanou. :D
MK: To uz mas asi mesic :( :D
Já vim jsem slibotechna. :D :D
Néé v týhletý kapitole bych chtěl nastínit trošku historii toho světa a nad tím musím poctivě přemýšlet. :D Do toho hraju CS, poker a učím se na reparát. :D
Aha. :) Mezi umdlévajícím a omdlévajícím je rozdíl. :)
Umdlévající znamená že ztrácel síly. Něco jak když běžíte 3km a dochází síly. :) :D
Asi myslel tohle:Nepřátelé zaslechli Skelfův řev. Dva zůstali a dál doráželi na umdlévajícího Rayhona, zatímco zbytek se otočil, aby čelil nové hrozbě.
Zřejmě to nemůžu najít, vypíchni to pls :D
myslelsem Rayhon jak je tam že ondlévá a pořád se brání dvou útočníkům
Zřejmě narážíš na tuto pasáž?
"Rodelmovy plíce dostávaly zabrat. Začal za ostatními lovci zaostávat. Nakonec to nemohl vydržet, takže se zastavil, rukama se opřel o kolena a zhluboka oddechoval. Po chvíli se před nim z vánice vyloupla silueta."
Rodelm, ne Rayhon :)
... myslel sem že methové jsou jako turci, ale to je jedno.
A Rayhona ondlévá a až skoro do konce kapitoli se brání dvou metům
plných síli.
Držím se zavedených typů a podob "ras". Je to podle mě lepší, když člověk čte fantasy víc.
Tohle jsou vlastně barbaři. Navíc z divočiny.. tedy silní, mohutní, prohnaní,... A na druhou stranu Methové jsou třeba jako Římani.. štíhlí, mrštní.. :)
Zjevně narážíš na Skelfa. Ten byl jednoznačně nasranej že mu zabili kámoše, takže takovej menší berserk stav.. :)
Snad chápeš jak to myslím
to jak tam bojují mi příde jako by to byly supermani
máchat těžkým severským kladivem dá zabrat
a aby ještě zdržel ohromnou skupinu vojáků s lehkými sečnými zbraněmi
přijde mi to trochu přehnané
ale to predsa k správnemu hrdinskému príbehu patrí že banda hrdinov sú tak trochu supermani :D, a okrem toho si treba uvedomiť že po fyzickej stránke sme my tu oproti našim predkom iba taký chudobný príbuzný taký anglický luk by nenapla väčšina dnešných mužov - jednoducho iná doba a iná špecializácia naši predkovia dennodenne bojovali o prežitie a my bojujeme s klávesnicou a "machri" tak dve hodiny denne s činkami :D.
+1