Den blbec

Smyšlená příhoda, jejiž část se víceméně už někdy stala každému z nás.

Vzbudil jsem se po prohýřené noci do slunečného dne. Hřejivé paprsky se opíraly do mého obličeje, což mělo za následek vhrknutí slz do očí. Zamrkal jsem, abych se jich zbavil a s pocitem, že jsem na něco důležitého zapomněl, jsem pohlédl na rádiobudík pokojně stojící na nočním stolku. Červené diody na něm ohlašovaly půl osmé ráno. S nespokojeným mlasknutím jsem se otočil na druhý bok s úmyslem přespat tu tepající bolest v hlavě. Neurčitý vtíravý pocit, že jsem měl něco udělat, mi ale bránil usnout. Chvíli jsem přemýšlel, co by to asi mohlo být, když mě poznání udeřilo plnou silou. Ježiši, vždyť já mám už skoro dvě hodiny být v práci!

Kocovina byla rázem zapomenuta. Mocným výkopem jsem poslal přikrývku kamsi na druhou stranu pokoje a ještě předtím, než dopadla, jsem byl na půl cesty do kuchyně, kde jsem se jal vařit kafe. Nedokážu totiž bez kafe odstartovat den. Jsem pak na všechny protivný a to by se mi mohlo vymstít, až budu šéfovi vysvětlovat důvod mého pozdního příchodu. Samozřejmě notně přikrášlený důvod.

Kafe jsem úspěšně připravil a zatímco chladlo na přijatelnou teplotu, odebral jsem se do koupelny provést parodii na ranní hygienu. Poté jsem se ještě odskočil obléknout. Už naprosto připravený k odchodu jsem se vrhl na stále horké kafe a hodlal jsem ho labužnicky vyexovat. Už první doušek mi ale napověděl, že se někde stala chyba. Takhle přece kafe nechutná! Inu, takto to dopadá, když člověk spěchá a do kafe místo cukru přimíchá poctivou dávku soli. Se zklamaným povzdechem jsem obsah hrnku vylil do dřezu. Na vaření nového už nebyl čas, popadl jsem aktovku a vyrazil na zastávku městské hromadné dopravy.

Autobus měl klasicky zpoždění. Nahrnul jsem se dovnitř a chystal jsem se z čipové karty zaplatit jízdné, ale v zadní kapse u kalhot nebylo nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo peněženku. Proklínaje osud jsem z autobusu utekl a pelášil domů. Jaké štěstí, že bydlím kousek od zástávky. Rozrazil jsem dveře a z botníku na mě nevinně koukala nevzhledná peněženka, jaké asi znáte z českých předrevolučních filmů. Peněženka je památkou na poslední Vánoce. Matka nikdy nevynikala vytříbeným vkusem, ale kdybych ji nenosil, musel bych čelit armádě vyčítavých pohledů a rádoby spontánních narážek na neúctu k dárkům. Popadl jsem ji, zastrčil do kalhot a zabouchl dveře. Ve vzteku jsem do toho pohybu vložil příliš moc síly, takže mi v ruce zůstala klika. Nebyl čas se tím nějak hluboce zabývat. Prostě jsem jí mrsknul do kouta chodby a upaloval zpět na zastávku.

Letmý pohled na jízdní řád, synchronizovaný s ověřením časového údaje na hodinkách, které jsou, mimochodem, památkou na předloňské Vánoce, mi prozradil, že další autobus jede už za minutku. Alespoň něco, když už mi dneska ten nahoře nic nepřeje, pomyslel jsem si. Jenže jak se říká: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Když se po dlouhých deseti minutách konečně dokodrcal vymodlený prostředek veřejné dopravy, skočil jsem do něj, označil nástup, pohodlně se usadil a hypnotizoval řidiče, který na můj vkus jel zbytečně pomalu. Navíc to v autobusu páchlo, jako by tam zemřel nikdy nemytý houmles, kterého tam někdo nechal pár týdnů zrát. Ačkoliv byla všechna okna otevřená, intenzitu zápachu to nijak neovlivnilo. Až mi bylo téměř líto řidiče, protože tam v tom bude muset sedět celý den. Jenže při pohledu na šnečí tempo jsem se přistihl, že mu to utrpení vlastně přeju. Bůh mi musel číst myšlenky a rozhodl se mě potrestat. Ozvala se šílená rána a autobus zastavil. Ne, že bych to při té rychlosti vůbec postřehl.

„Spadly klacky,“ oznámil řidič, popadl ochranné rukavice a vylezl z vozu, aby závadu opravil.

Jen s největším vypětím jsem odolal náhlé touze začít mlátit hlavou o opěradlo sedadla předemnou. Minuty se bezútěšně vlekly a když se řidič konečně uráčil vrátit zpět do vozu, tak místo pokračování v jízdě nám sdělil, že oprava je nad jeho síly a my si tedy musíme počkat na další spoj. Když jsem si vzpomněl na dva sutobusy, které během neúspěšné opravy projely okolo nás, popadla mě náhlá touha vraždit. Přesto jsem jako poslušná ovce zamířil s ostatními cestujícími na nejbližší zastávku.

Autobus k ní dorazil přesně ve chvíli, kdy jsme tam došli. V duchu jsem za toto malé potěšení bohu několikrát poděkoval. Nový řidič se naštěstí plynového pedálu neštítil. Cesta tak uběhla poměrně rychle a kupodivu bez žádného karambolu, takže jsem během několika málo minut se šťastným výrazem ve tváři stanul před vrátnicí naší firmy. Tam se „nečekaně“ vyskytnul další zádrhel. Budka, ve které by měl sedět vrátný, zela prázdnotou.

Jelikož vedení firmy trpí zřejmě lehkou formou paranoie, nespokojilo se s obyčejnou závorou, již by v případě potřeby šlo podlézt, ale nechalo nainstalovat masivní dvoukřídla vrata. Musel jsem počkat. Posadil jsem se na obrubník a zapálil si cigaretu. První ten den, uvědomil jsem si. O to víc mi chutnala.

Když jsem típal už třetí a vrátný se stále neobjevil, pojal jsem mírné podezření, že tu cosi nehraje. To se ale ihned vytratilo, protože se křídla brány začala otevírat. Vyskočil jsem z obrubníku a čekal, až hydraulika v bráně udělá svoje. Ještě než jsem stihl vejít do prostor firmy, vyjelo z brány šéfovo černé BMW a zastavilo vedle mě. Okýnko u řidiče sjelo dolů a zevnitř se ozvalo: „Á, pan Pozdílek, ale co tu děláte? Vždyť je neděle.“

Náhlý šok mě zcela ochromil. Něco jsem nesouvisle zablekotal, ale šéfovi to zjevně stačilo. Ještě se na mě usmál a odjížděl pryč. Já jen stál a konsternovaně sledoval odjíždějící auto. Neděle, znělo mi v hlavě. Neděle, neděle, neděle, neděle, neděle a neděle. Rozesmál jsem se šíleným smíchem a současně mi do očí vhrkly slzy. Nikdy jsem nevěřil, že lze plakat a smát se zároveň, ale právě se mi to stalo. Je neděle, opakoval jsem si stále v duchu. Prošel jsem si peklem a to naprosto zbytečně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle se snad může stát jenom mně!

Autor: