Nekonečný příběh s překvapivým koncem - Část třetí

Pravidlo druhého dílu praví, že tento bývá nejslabší částí celku. Proto tato sága druhý díl nemá. Třetí díl je po druhém pivu hrozně vulgární a bohužel už pije třetí...

V minulých dílech jste viděli: Manuela spáchala sebevraždu, protože Chosé nepřijel. To se nelíbilo Jackovi, který okamžitě zavelel k přerušení zadávání číselného kódu, aby vyzkoušel, zda opravdu nastane konec světa. Gill Grissom se rozhodl vyšetřit okolnosti, které vedly k absenci Chosého v závěrečném díle telenovely. Mezitím na druhé straně světa se trpasličí sedmerčata rozhodla zničit Srdce oceánu tím, že ho utopí v chladných vodách Atlantiku.

Cesta neprostupným lesem bratrům zpočátku utíkala velmi rychle. Po sto metrech jim ale došla železná zásoba kvašeného nápoje, vyráběného z vody, sladu a chmelu, což vedlo k poklesnutí nálady na bod mrazu. Trpaslíci se chvíli bavili tím, že se jim dech před ústy mění na páru, ale situace začínala být neúnosná.

„Takhle to dál nejde,“ prohlásil Sedmý. „Pokud nezačneme bejt veselí, chcípneme tu zimou. A kdo za nás pak zničí ten lacinej kus bižutérie, když o něm víme jenom my, ha?!“

„Zavři hubu, magore,“ hlaholil Pátý.

Sedmý po bratru zlostně hodil okem a zatímco ho pracně doloval z blízkého termitiště, podnikli První s Šestým odvážný pokus o nucenou výměnu náhrdelníku. Zápas skončil poté, co První předstíral srdeční záchvat, čímž v bratru zákeřně vyvolal pocit viny, jehož Šestý okamžitě využil k uzmutí Srdce oceánu. Ve stejnou chvíli Sedmý konečně našel své oko. Termiti ho pokládali za zatoulané vajíčko a snažili se ho dostat zpět do líhně. Teď tiše tykadly hrozili trpaslíkovi a ukazovali na něj obscénní gesta.

„Vím jak pozvednout morálku. Zpěvem!“ rozhodl Sedmý a rovnou začal klasickou pochodovou: „My jsme chrabří vojáci!“

„SPÍŠ TAK TROŠKU ČURÁCI!“ řvali ostatní unisono.

„I když sněží, fouká, prší!“

„DRY WETTER TAFT ÚČES DRŽÍ!“

„Neústupní my jsme v boji!“

„NECH NÁS, KURVA, NA POKOJI!“

„Máme svatý poslání!“

„TO JE PĚKNĚ K POSRÁNÍ!“

„S váma není žádná zábava. Všechno poserete. Aby vás rakovina honila po poli a vy neměli nohy!“ nafoukl se Sedmý a rázným krokem zamířil kupředu, dál od ostatních.

Zbytek mančaftu na sebe potutelně mrkl a husím pochodem se jali pronásledovat bratra.

„Jdeme všichni sborem – za tím prvním volem!“ hulákali, až z okolních smrčků listy padaly.

„A ta kráva vzadu – uzavírá řadu,“ ozval se slabý hlásek odněkud zezadu.

Všichni se při zvuku neznámého hlasu otočili. Dokonce i Sedmý zapomněl hrát uraženého. Chvíli neviděli nic, co by byť jen trochu naznačovalo, kde se skrývá původce onoho hlasu. Poté se v dálce mezi stromy objevilo malé bílé světýlko, které se k nim plavným pohybem blížilo. Čím blíže bylo, tím více zářilo, až byl jas téměř oslepující. Nakonec se ukázalo, že se jedná o podivnou blonďatou ženštinu v zářivě bílém hávu.

„Jmenuji sa Gala-Ariel. Přišla jsem vám říci, že vim o vašem snažení,“ prohlásila.

„Ty šaty...“ vydechl Čtvrtý.

„Vím jak to myslíš,“ řekl Sedmý. „Ty musí být nový.“

„Nejsou,“ oponoval Prvý.

„Ale jsou. Musí být,“ přidal se Druhý, i když to díky jeho opilecké výslovnosti znělo spíše jako „Alou muýt“.

„Ale nejsou, retardi,“ utřel je Třetí. Musel si kvůli tomu z úst vyndat hlavičku makovice. „Jsou vypraný v Perwolu.“

„A jak ty to můžeš vědět? To si vyčet v knížce?“ durdil se Sedmý.

„Má to napsaný dole u lemu,“ vysvětlil Třetí. „Kdybyste jí furt nečuměli na kozy, taky byste si toho všimli,“ dodal. Ale už neřekl, že si nápisu všiml jen díky tomu, jak se snažil zjistit, zda Gala-Ariel má kalhotky nebo ne. Mimochodem neměla.

„A jaktože vůbec zase cumláš ty makovice?!“ vztekal se Sedmý, protože ho nenapadla žádná odpověď, kterou by bratra usadil. „Říkals, že s tím sekneš. Okamžitě si všechny vyházíš s krosny. Ne! Jinak! Odevzdej svou krosnu!“

A jelikož Druhý v rauši nevěděl co dělá, dobrovolně se své bagáže vzdal. Krosna byla narvaná, ale podezřele lehká, z čehož Sedmý usoudil, že v ní jsou jen makovice a nic jiného.

„Feťák zasranej,“ kroutil hlavou Sedmý a zahodil krosnu do blízkého remízku.

„Nechceš jít s náma?“ ptal se Pátý Gala-Ariel.

„Joo, pojď s náma! Mohla bys...“ začal Prvý s pohledem upřeným na dmoucí poprsí a z úst mu ukápla slina.

„...nám helfnout s tou cetkou. My se o ni furt hádáme,“ dodal Šestý, když se Prvý neměl k tomu, aby dokončil myšlenku.

„To bych bohužel nemohla. Modrá barva by mi nešla k vlasům,“ zamítla Gala-Ariel jejich nápad.
„Aha, škoda,“ smutnil Čtvrtý. „Tak co nám vlastně chceš?“

„Jen to, co už jsem řekla. Že vím o vašem snažení. Mějte se, hoši,“ odpověděla a zamířila lesem pryč od trpaslíků.

Bratři se za odcházející Gala-Ariel smutně dívali a čím víc se od nich vzdalovala, tím se jejich poklopce vracely do normální, nenapnuté polohy. Nakonec Sedmý potřásl hlavou, protože mu na ní sedla nějaká breberka a zavelel k pochodu.

Trpaslíci šli mlčky, jejich mysl plně zaměstnávala fantazie o tom, co by s Gala-Ariel dělali, pokud by se připojila k jejich výpravě. Po chvíli narazili na širokou cestu, po které se vydali. Byla to vítaná změna oproti prodírání se hustým křovím. Nyní se jim šlo podstatně lépe. S vyjímkou Druhého, který se motal stále stejně na jakémkoliv povrchu. Šli hodnou chvíli, když nadržené ticho prolomil Prvý.

„Slyšíte to?“

„Já nic neslyším,“ řekl Sedmý.

„Též ne,“ přitákával Pátý.

„Já to slyším taky,“ přidal se Čtvrtý.

Nyní to už slyšeli všichni. Blonďatou kámasutru v jejich myslích nahradila černočerná tma, jak přemýšlali, co to vlastně slyší. Byl to pravidelný rachot, znějící jako...

„To je techno!“ pravil vítězoslavně Šestý a začal se pohupovat do rytmu.

„Není to techno, šupáci. Honem, schovme se!“ vyplivl Třetí makovici a skočil do příkopu, který lemoval cestu. Ostatní rychle naskákali za nim a čekali. Hluk se rychle blížil, až se konečně ze zatáčky vynořil jeho zdroj. V pětistupech si to po cestě mašírovala armáda se starogermánskými runami na klopách kabátů a náramenících. Bratři se přitiskli co nejvíce k zemi a ani nedutali.

„...196, 197, 198, 199, 200,“ počítal polohlasně Prvý. „Dvěstě Němců! By mě zajímalo, co tu dělaj. Válka přece skončila. Skončila, že?“

„Jo, už dávno,“ potvrdil jeho domněnku Třetí.

„Kdes vzal makovici?!“ zajímalo Sedmého, když je německá jednotka minula a oni vstali a oprašovali si kalhoty.

Třetí si místo odpovědi začal hlasitě hvízdat ústřední znělku z Ošklivky Betty, ale Sedmému neušla vyboulenina na jeho kalhotech. Všiml si jí už předtím, ale přičítal to okouzlením z Gala-Ariel. Teď však pojal neblahé podezření.

„Na něj! Svlíkněte ho!!“ Všichni se na nebohého Třetího vrhli. Neměl by šanci, ani kdyby nebyl pod vlivem psychotropních účinků latexové šťávy z makovic. Zakrátko před nimi stál nahý a u nohou mu ležela hromádka oblečení spolu s poctivou hromadou nařezaných hlavic máku setého.

„Tak a teď budeš muset přestat!“ radoval se Sedmý, protože se o abstinenci Třetího snažil bezúspěšně již několik let.

„No jo, ale co ti Němci?“ vrátil bratry do reality Šestý.

„Shrňme si, co víme,“ nabádal Čtvrtý.

„Víme toho docela dost. Třeba jak se vaří jablečná polívka, jak si zavázat tkaničky,...“ začal Druhý opile.

„Co víme o Němcích,“ upřesnil Čtvrtý.

„Je jich 200 a nemají tu co dělat, když válka skončila,“ shrnul jejich veškeré vědomosti Pátý.

„Přesně! Nemají,“ souhlasil Sedmý. „Takže je na nás někdo musel poslat, aby nám zabránil v našem poslání!“ dodal a dramaticky se odmlčel.

Pokračování příště