• Uživatel

    Anketa

    Co říkáte na změny webu?
    Počet hlasů: 34

    Archiv anket

    FaceBook


"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
Kategorie: Povídky

Nekonečný příběh s překvapivým koncem - Část první

Takový menší pokus o pohádku ve stylu buranské parodie na Pána Prstenů. Omlouvám se, pane Tolkiene. A když říkám buranská, tak opravdu buranská. Některé vtipy ocení pouze jeden člověk (SEDM), nicméně úsměv na tváři by měla vykouzlit všem čtenářům. Každopádně, celá povídka je věnována právě Gábě. Jsem rád, že tě mám. :)
Předpokládaný počet částí jsou dvě, až tři.


Tento příběh je zcela smyšlený. Jakákoliv podobnost se skutečnými místy a živými, či mrtvými osobami je naprosto záměrná. V povídce padají sprostá slova, proto by ji měli především děti číst velmi pečlivě.



Za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero lesy, sedmero moři, sedmero pouštěmi, sedmero městy a sedmero ghetty stála sedmipatrová věž a v ní bydlelo sedm trpaslíků. Jejich matka krátce po porodu umřela a protože to byla mrcha proradná, věnovala poslední výdech na to, aby se jim pomstila. Pojmenovala je Prvý, Druhý, Třetí, Čtvrtý, Pátý, Šestý a Sedmý. Tento den měli zrovna oslavit právě sedmé narozeniny trpasličího věku, což odpovídalo sedmasedmdesáti letům lidského počítání. Prvý až Šestý se v ložnici právě věnovali pění klasické narozeninové písně.

„Někdoooo máááá narozeninýýýý, mýýý mááme přááníí jedinýýýýý. Štěstííí, zdravííí, štěstííí...“ halekali, až se okna otřásala a hrozila vypadnout z rámu.

Sedmý byl z bratrů nejstarší a proto neměl rád narozeniny. Byl totiž první na řadě, co se umírání týkalo, což si právě v den narozenin uvědomoval mnohem víc, než kterýkoliv jiný den v roce. Místo toho, aby přidal svůj zvučný baryton k chorálu, raději vyšel před věž pokochat se nádherným dnem. Lilo jako z konve a oblohu bičovaly blesky jeden za druhým. Zkrátka ideální den na takové slavení narozenin. Krásné panoráma ale kazil podivný objekt stojící na zahrádce. Sedmý si nevzpomínal, že by tam ten objekt byl i včera. Měl sice řádné okno, ale tohle by si snad pamatoval. Nebo ne?

„Kluci! Pojďte se na něco číhnout, to budete mrkat na drát!“ zahulákal směrem k věži.

Téměř okamžitě zpěv ustal a nahradil ho dusot šesti párů nohou v okovaných Steelkách po točitých schodech. Zvuk skoků se zakrátko změnil ve zvuk kolektivního pádu. Když se všichni vykutáleli ze dveří na dvorek, vstali a oprašovali si záplaty na kolenou jejich maskáčových kalhot. Ihned si všimli toho, co asi zaujalo Sedmého.

„Co to, sakra, je?“ zajímalo Druhého.

„Můj mák!“ hromoval Třetí, protože objekt si to trůnil přímo uprostřed jeho pečlivě udržovaného záhonku. „Většina úrody je v hajzlu. Co budu dělat?! Co budu dělat?!!“

„Tohle je něco, co jsem nikdy v životě neviděl,“ podotkl Prvý.

„To je přece nová Kia Venga, blbouni,“ osvětlil jim to Sedmý.

„Můj dárek k narozeninám!“ upřesnil Čtvrtý.

„Ale prd, můj dárek!“ oponoval Sedmý. „Našel jsem ho první, patří mně.“

„Je můj!“ zkoušel to Prvý.

Strhla se strašlivá bitka, při které padaly velmi tvrdé a zákeřné řány. Nejspíše by se všichni navzájem povraždili, kdyby rvačku neutnulo podivné cvaknutí, následované hlasitým vrznutím. Sourozenci se přestali rvát a pátrali po zdroji onoho zvuku. Všichni doufali, že se tu objevila další kára, ale to se jen otevřel kufr Vengy. Protože se zjevně otevřel sám od sebe, nikomu se nechtělo přijít blíž a podívat se dovnitř. Nakonec se odhodlal Sedmý. Připlazil se až těsně k vozu a pak s bojovým křikem vyskočil. Kufr byl ale téměř prázdný. Pouze v zadním rohu se povalovala malá krabička. Sedmý ji uchopil a otevřel. Oči se mu hladově rozšířily, když z krabičky vytahoval obrovský, sytě modrý drahokam v ozdobném lemu, který byl zavěšen na řetízku z bílého zlata. Jakmile ostatní viděli, že jim žádné nebezpečí nehrozí, okamžitě se nahrnuli k Sedmému a jali se klenot obdivovat.

„Parádní!“ básnil Pátý. „Za ten v zastavárně dostanem aspoň stovku.“

„Je tam nějaký věnování?“ zajímalo Šestého.

„Ne, nic tam není,“ prohlásil Sedmý, když dokončil zevrubnou prohlídku náhrdelníku. „Ne, počkej! Tu něco je. Je to takovým mrňavým písmem. Skoro to nemůžu rozlušit. Píše se tu...“ soustředil se na písmenka s vyplazeným jazykem. „Made in China.“

„To je jak nějaký zaklínadlo,“ mudroval Čtvrtý. „Necháme si ho a budem ho nosit na diskotéky, jako to dělaj negři v amerických filmech.“

„Moje makovice!“ kvílel Třetí.

„Nic si nenecháme,“ rozhodl Sedmý ignorujíc Třetího hysterický záchvat. „Je prokletej, cejtím to.“

„To jsem byl já, sorry hoši,“ omlouval se Šestý, zatímco se pod jeho nohama pozvolna rozšiřoval kruh zvadlé trávy. „To ty mexický fazole, hrozně mě proháněj.“

Ostatní to cítili také a se znechuceným výrazem ve tváři uskakovali co nejdále od Šestého.

„To nemyslím, ty nekulturní hovado,“ upřesnil Sedmý. Znělo to srandovně, protože si přitom dvěma prsty držel nos. „Ten náhrdelník je zlej!“

„Tak co s ním?“ zajímalo Čtvrtého.

„To je přece jasný jak facka!“ rozsekl to Třetí, cumlaje nezralou makovici. „Musíme ho svrhnout do Hory Osudu v Mordoru.“

„Co to žvaníš?“ žasl Prvý a vlepil Třetímu frčku za ucho.

„Ježiši, von je už zase zfetovanej,“ obracel Pátý oči v sloup.

Sedmý, vidouc, že jeho tajné plány na výlet a únik od strastí narozenin se pomaličku hroutí, vyrazil Třetímu makovici z ruky a pravil: „Žádná osudová hora, hodíme ho někam do hluboký vody.“

„Proč zrovna voda?“ zajímalo Druhého. „To je štreka jak kráva. Musíme sedmero ghetty, sedmero městy a sedmero pouštěmi, abysme se dostali k hluboký vodě. Na to ti sere bílej tesák.“

„Strčte mu někdo do pazoury vizoura. Když není ožralej, nedá se s nim normálně mluvit,“ běsnil Sedmý, až mu od očí šly bubliny. Sotva se Druhému objevila láhev v ruce, pokračoval: „Nemusíme takovou dálku, když to vemem přes sedmero lesů,“ upřesnil plán cesty.

Ostatní trpaslíci, když spatřili, že by mohli být druhý nebo třetí den zpátky, nadšeně souhlasili. Dá-li se za souhlas brát kývání makovice v ústech Třetího a rytmický pohyb láhve, zcela zakrývající obličej Druhého. Sedmý kul železo, dokud bylo žhavé a rozběhl se do věže. Než si ostatní všimli, že je vhodný čas k útěku, popadaly z oken věže krosny speciální trpasličí SS velikosti a vzápětí je následovalo rezervní oblečení, několik štanglí salámu, tři pecny žitného chleba a málem i basa tmavého piva. Naštěstí se Sedmý včas probral z házecího transu, takže pěnivý mok zůstal ušetřen několikametrového volného pádu. V euforii ze záchrany pitného režimu rovnou načnul jednu láhev a poté jeho ošklivá hlava konečně zmizela z okna, jen aby se o okamžik později opět objevila ve dveřích. Druhý si i přes alkoholové opojení všiml, že Sedmý nějakým způsobem stihl během cesty ze schodů vypít celou jednu láhev a nyní v malé ručce svírá druhou, jen do poloviny plnou. Však to také Sedmému ihned vyčetl.

„Co to plácáš?“ ohradil se Sedmý. „Ta flaška je z poloviny prázdná a ne plná.“

„No jo, máš pravdu,“ přiznal Druhý hrubou chybu.

„Tak co okouníte, vy přístavní krysy! Nalodit, zvednou kotvu a plnou parou směr jiho-jihozápad,“ halekal Sedmý a odhodil nyní už prázdnou láhev do dáli. Ta s hlasitým třesknutím dopadla na čelní sklo Vengy, což mělo za následek spuštění airbagů a poplašného sytému.

„Ježiši, matka se vrátila!“ panikařil Šestý, než zjistil, že ten zvuk vydává auto.

„Sedmej, vole, už to nepij. Mluvíš z cesty,“ ocenil Prvý Sedmého organizační schopnosti.

„To ten náhrdleník, *ŠKYT* kalí mu mysl *ŠKYT*,“ blouznil Druhý v delíriu.

„Na tom něco bude, hoši,“ mínil Čtvrtý. „Druhej má v ožralosti vždycky pravdu, nezapomeňte,“ připomněl ostatním prastaré pravidlo.

„Dej mi ho!“ přikázal Sedmému Prvý. „Budem se v nošení střídat.“

„Nedám, je jenom můj! Sám jsem ho našel, je to můj řetízek!“ řval Sedmý s nebezepečným leskem v očích. Praštil láhví piva o kámen a chystal se na Prvého zaútočit. Bohužel pro něj nebral v úvahu početní převahu sourozenců a tak byl velice překvapený, když se mu řetízek náhrdelníku zařízl do krku, jak se na něj Pátý celou svou vahou pověsil. Oba se chvíli váleli v jednom klubku na zemi, až nakonec Pátý s vítězným pokřikem vstal s náhrdelníkem v pravé ruce.

Mezitím se Druhý ve strašlivé agónii zmítal na zemi a křeč mu svírala útroby. Pohled na plýtvání alkoholem mu pokaždé přinesl fyzickou bolest. Když muka konečně odezněla, bylo už opět obnoveno vedení a přípravy na ničitelskou výpravu finišovaly.

„Rozpočítejte se,“ snažil se řvát Sedmý, ale průdušnici měl stále poněkud bolestivě staženou, takže mu z úst vyšel jen chraptivý sykot.

„SEDM!!!“ zaznělo mýtinou unisono.

„Za mnou,“ zavelel Sedmý a všech sedm trpaslíků v úhledném dvojstupu vykročilo k lesu.

Pokračování příště.


Další část.


print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Nejlepší!!!! odpovědět

Ukápla mi slaza dojetím=D nejvíc prdel, prostě už jen ten první řádek mě rozsekal jak svině =DDD Kia venga a Srdce oceánu =DDDD

, - odpovědět

Tak ja som sem prišla pozrieť, či už je 15.-ta kapitola seveřana a našla som tu toto :D
Výborné, zasmiala som sa, len tak Ďalej, ale na toho seveřana sem budem chodiť každú chvíľu striehnuť :)

icon odpověděl(a)

Vždycky dávám vědět i na Grepu, neboj :)


NRACERS2_CT
„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain