-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
14. Kapitola - Božské intermezzo
Název kapitoly neurčuje její kvalitu, nýbrž obsazení. ;)
Trosky Vönheimu halilo nepřirozené ticho. Nad zemí se vznášela hustá mlha a i když se koruny okolních stromů třepotaly ve větru, mezi troskami se neproháněl ani slabý vánek. Požár, který tu nedávno zuřil, zničil téměř všechny známky toho, že tu dřív stávala vesnice. Jen tu a tam čouhal ze země trám a čněl nad mlhu jako varovně vztyčený prst. Kdyby se mlha zvedla, mohl by pozorovatel vidět očividnější známky zkázy, ale spáleniště i dohola ohlodané kostry padlých obránců zůstávaly milosrdně skryté pod šedým příkrovem. Přesto by každý poznal, že tímto místem kráčela zkáza. Pach smrti prosytil celé okolí. Dřív bohaté údolí nyní vyzařovalo jakousi tesknou ponurost, tak typickou pro místa dávných i nedávných bitev, v nichž zhaslo mnoho životů.Navzdory naprostému bezvětří se mlha v místě, kde dřív bývalo náměstíčko, rozvířila. Na první pohled bylo místo prázdné, ale bližší zkoumání by odhalilo stín, který mezi ostatní nepatřil. Jeho čerň nebyla přirozená, takový odstín černé neměla ani nejhlubší tma. Ten patřil nezřetelné postavě bez jasných kontur. Postava vypadala jako obživlý stín někoho téměř podobného člověku, ale na člověka neměla ty správné proporce. Byla vyšší než člověk a také celkově mohutnější. Naprosto nehnutě tam stála už drahnou dobu a tiše vyčkávala.
„Proč právě zde, bratře?“ Otázku vyslovila druhá postava, naprosto stejná jako ta první, která se zničehonic objevila přímo před mlžnou skrýší. Hlas příchozího byl rozhodně mužský, melodický a se zvláštním důrazem na souhlásky.
„Které jiné místo by bylo příhodnější, než toto, milý Deurone?“ opáčila první postava. Podle hlasu se opět jednalo o muže, ale slova ze sebe plival, jako by mu mluvení činilo obtíže.
„Pravda,“ přitakal Deuron. „Nicméně bych rád šel rovnou k věci, pokud dovolíš. Mám ještě jisté povinnosti ohledně naší malé hry.“
„O hru právě jde. Blížíme se k jednomu z důlěžitých zlomů, jak jistě víš...“
„K věci!“
„... a mě tak napadlo, zda bys nechtěl přehodnotit své setrvání v ní,“ dokončil plynule první stín.
Deuron se rozesmál. I když vyjadřoval pobavení, zněl jeho smích chladně.
„To jsi mě vylákal sem, do tohoto primitivního a ošklivého světa, jen abys mi navrhnul něco, o čem víš, že určitě nepřijmu? Bratře, bratře. Čekal jsem od tebe něco chytřejšího.“
„Tato hra je jiná, než naše předešlé. Třeba ji nezvládáš.“
Přestože bratru nebylo vidět do tváře, vytušil Deuron v temnotě jeho tváře potutelný úsměv. Náhle ho přepadl vztek, ale navenek nedal nic najevo. Když jste nesmrtelný, máte dost času naučit se skrývat své emoce před ostatními.
„Ty víš až moc dobře, že minule jsem hru zrušil jen proto, abych se mohl věnovat jiné, perspektivnější.“
„Když říkáš perspektivnější, máš tím na mysli větší šanci vyhrát?“
„Snažíš se mě vyprovokovat, Kelcku? To se ti ale nepovede. Podruhé už ne.“
„Škoda,“ opáčil Kelck, „mohla to být zábava.“
„Jak pro koho.“
„Pro mne rozhodně ano. Mimochodem, už máš nějaký plán?“
„Popravdě jsem neměl, ale nyní už jeden mám. Dokážu ti, že sis vybral špatného koně. Tentokrát nevyhraješ, bratříčku, tentokrát ne.“
„Inu, je to vlastně tvůj kůň, na kterého jsem vsadil.“
Tentokrát trvalo Deuronovi podstatně déle, než se uklidnil. To, co Kelck řekl, se zatím nejvíce blížilo otevřené urážce.
„Nezáleží na majiteli koně,“ řekl po chvíli, „ale na jezdci, který ho sedlá. Kolikrát ses chvástal, že bys mě s mými zbraněmi porazil? Teď máš šanci, nepropásni jí.“
„To rozhodně nemám v úmyslu. Ale vše, až přijde správný čas. A ten zatím nenastal.“
„Jen abys kvůli svému váhání jednoho dne nezjistil, že hra už dávno skončila.“
„Stejně od nás není pěkné, takto si zahrávat s životy jiných,“ změnil Kelck směr hovoru.
„Není pěkné? Hele to, že tě na tomto zpropadeném světě pokládají za hodného, ještě neznamená, že mají pravdu. Jsi stejně zkažený jako já, ne-li víc.“
„To nepopírám, ale je to... osvěžující. Dalo by se na to zvyknout.“
„Tohle je tvůj boj. Zachovej se tak, jak umíš. A teď, pokud je to vše, co jsi chtěl, mě omluv. Má hra s Felwynem se blíží ke konci.“ Jméno, které Deuron zmínil, patřilo bohu, kterému na Deorii přiřkli vědění.
„A vyhráváš alespoň?“
„Jeho porážka je neodvratitelná, ale ten pošetilec si to ještě nevědomuje.“
„Jistě, jak jinak,“ odtušil Kelck. „Samozřejmě to je vše. Hodně štěstí.“
„Štěstí s tím nemá nic společného,“ řekl Deuron a zmizel ve slabém rudém záblesku.
„Ale má a víc než si vůbec myslíš,“ sdělil Kelck troskám. Potom zmizel také, ale jeho odchod doprovázel záblesk azuru.
Ihned poté, co zmizel i Kelck, se do trosek Vönheimu vrátil vítr. Zakrátko byla mlha nemilosrdně rozfoukána a ruiny tak opět v ostrém kontrastu narušovaly svou ohyzdností krásu horského údolí.
Předchozí kapitola.
Autor:  AutorVydáno: 14.4.2011 18:37 Přečteno: 908x Hodnocení: 3 (hodnoceno 5x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Je to zatím nejkratší část PS, ale to už je úděl intermezza :) Každopádně šlo snad o zatím nejobtížnější pasáž, protože jsem tím určil pevný směr pokračování. (Ačkoliv to zatím tak nevypadá :D)
