-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
13. Kapitola - V Morhu II
Zatímco Rodelm a elfové vyčkávají na vhodnou příležitost k napadení kolony, míří k Morhu také Thrand a jeho muži.
Thrand ležel pohodlně rozvalený na prohřáté zemi, spokojeně pozoroval plápolání plamenů táborového ohně a občas mu pohled zabloudil nad plameny, kde se na improvizovaném rožni pozvolna opékalo několik králíků. Kdekoliv v divočině by ho pohled přímo do ohně mohl stát život, ale tady se mu nemohlo nic stát. I přes rychle houstnoucí tmu byla v dálce jasně patrná světla Morhu. Byl se svými muži na cestě druhý den a nebýt toho, že je odpoledne míjel posel, kterého vyslal najít zbytek jeho skromného oddílu a podle kterého by se k nim zbytek družiny měl připojit ještě před branami Morhu právě někdy navečer, byl by už spal v teplé posteli. Thrandovi nevadilo spát pod hvězdným nebem, byl na to zvyklý, ale když člověk jednou okusil kouzlo spaní v pohodlné posteli, rychle si na to zvykl.Klidný zvuk nočního tábora přerušil jeden z mužů, kteří měli právě hlídku. Thrand přes plameny pozoroval jak voják utíká přímo k němu a s bohorovným klidem čekal, až dorazí přímo k němu.
„Blíží se jezdci, pane,“ sdělil mu voják zadýchaně.
„Kolik?“
„Deset až patnáct, víc ne.“
„To budou nejspíš naši,“ přikývl Thrand, „ale stejně se pro jistotu připravte. Ne, ty ne. Ty tu máš práci,“ dodal k vojákovi, který přestal otáčet rožněm a chystal se běžet splnit velitelův rozkaz. Voják se poslušně vrátil k pečince.
Thrand mžoural do tmy, aby se mu přizpůsobilo vidění a čekal. Zakrátko uslyšel klapot kopyt na prašné zemi a ržání koní. O chvíli později už spatřil i siluety jezdců a když první z nich vjel do kruhu světla z ohně, Thrand se usmál. Byla to chybějící jednotka. Všichni vojáci se vrátili k tomu, co dělali předtím a zatímco navrátivší se zbytek oddílu uvazoval své koně k ostatním, zamířil Thrand k jednomu z nich. Voják právě dotahoval uzel, když k němu velitel došel. Vzhlédl a kývnutím hlavy pozdravil přicházejícího velitele.
„Nějaký problémy?“ zeptal se ho Thrand.
„Vůbec žádný. Celou dobu jsme na nikoho nenarazili, ale ten posel tvrdil, že druhá jednotka takový štěstí neměla.“
„I tak by se to dalo říct,“ odtušil Thrand.
„Takže to začíná?“ kývl voják hlavou směrem k světlům v dálce.
„Doufejme spíš, že to tu končí.“
„Jaká je vlastně situace? Ten zatracenej posel nám kromě toho, že se máme okamžitě sebrat a přemístit sem, moc neřekl.“
„Povím ti to. Pojď, projdeme se,“ řekl Thrand a zamířil dál od tábora aniž by se přesvědčil, zda ho voják následuje.
¨
Strážný u brány znovu pohlédl na Thranda, poté přelétl pohledem celý oddíl a nakonec opět prostudoval papír, který mu Thrand strkal pod nos.
„No je pravej, tak nás nezdržuj. Chlapi už maj hlad,“ zavrčel na strážného.
Strážný ještě jednou nevěřícně pohlédl na celý oddíl, ale pokynul jim, že mohou do města. Tohle byla jednoznačně ta nejpodivnější sebranka, která se za celou historii říše prokázala platným neomezeným přístupem kamkoliv.
„Ještě budu potřebovat někoho, kdo mě dovede za tím, kdo má na starost pořádek v tomhle městě,“ poručil si Thrand.
„Já vás tam odvedu,“ odpověděl strážný. Služba u brány byla nudná a těmhle se podařilo vzbudit jeho zvědavost. Pokud je odvede za kapitánem městské posádky, třeba se cestou něco zajímavého dozví. Aniž by počkal na odpověď, jal se odvazovat jednoho z koní, kteří byli u brány právě pro podobné účely.
„Jaký je nejlepší hostinec v Morhu?“
„To bude určitě Šlechticova zhouba, pane,“ odpověděl strážný úlisně.
„Výborně. Počkejte tam na mě,“ rozkázal Thrand svým mužům. „Jak se tam dostanou?“ obrátil se zpět na strážného.
„Někdo musí zůstat u brány, takže Jorgen je tam odvést nemůže. Ale počkejte,“ odpověděl strážný a rozhlédl se. „Hej, ty, prcku!“ zařval na malého, ušmudlaného hocha, který seděl opodál a s pobaveným výrazem sledoval celé procesí. „Víš kde je Šlechticova zhouba, že?“ zeptal se ho, když se kluk došoural až k němu. Kluk přikývl. „Výborně, odvedeš tady pány do Zhouby. A co nejrychleji, jo?“ Kluk se již moc vesele netvářil, ale když mu strážný do špinavé ruky vtiskl měďák, jeho chování se rychle změnilo. Špinavou tvář mu opět rozjasnil úsměv. Kývl na vojáky, aby jeli za ním a rozběhl se ulicí.
„To by trvalo věčnost,“ usoudil Thrand. „Gerthe, vezmi ho na koně, ať vám ukazuje cestu.“
Oslovený voják dojel ke klukovi a vysadil si ho před sebe. Pokynul ostatním a všichni se pomalu rozjeli. Thrand se strážným u brány osaměli.
„Tak to bysme měli tohle a teď mě teda doveď za...?“ Thrand poslední slovo protáhl a výmluvně se odmlčel.
„Kapitán Laney je velitel,“ pochopil strážný. „Má kancelář až skoro u citadely,“ mávl rukou směrem k dominantě Morhu, jejíž tři věže zakončené cimbuřím vysoko čněly nad ostatní budovy ve městě.
Thrand strážnému pokynul a ten konečně pobídl koně kupředu. Díky úzkým ulicím a provozu v nich jeli pomalu. Oba mlčeli, což Thrandovi vyhovovalo, protože se mohl věnovat obhlídce města. Přestože většinu dosvadního života strávil na vesnici, projevil slušný talent pro taktiku boje ve městě. Ve Willgrimu dokonce pomohl dvornímu stratégovi zdokonalit několik z možných plánů obrany při ohrožení. I v Morhu si všiml několika nedostatků. Úzké uličky se mohly stát smrtelnou pastí, pokud by propukl požár, protože oheň mohl snáze přeskakovat z budovy na budovu. Město bylo navíc ve své podstatě ploché, takže lučištníci se mohli uplatnit jen na vnějších hradbách a při případné obraně citadely. Jediná větší obranná výhoda spočívala v řece, která omývala téměř třetinu Morhu a vlastně tak tvořila dokonalou přírodní ochranu. Jakýkoliv pokus o překonání řeky by hrstka obránců hravě odrazila. Řeka a množství úrodné půdy byly nejspíše rozhodujícími faktory pro založení tak velikého města na tak nelogickém místě, usoudil Thrand. I přes tuto překážku by však schopnému veliteli nečinilo větší problémy město obsadit. Dokonce i v Dheoru byla situace podobná a obrana nedostatečná.
Thrand uvažoval, jak si Methové mohli podmanit tak obrovský kus země, když jsou v mnoha ohledech tak neschopní. Nakonec usoudil, že jejich síla spočívá pouze v počtu. Kdyby se původní obyvatelé Deorie spojili a podnikli jednotné tažení, nejspíše by Methy porazili. Trvalo by to sice několik generací, ale šlo by to. Představa, jak spolu bok po boku válčí seveřané, barbaři, orci, elfové a trpaslíci, Thranda pobavila. To dřív sestoupí bohové z nebes a budou žít mezi lidmi, než by vzniklo tak prapodivné společenství. Methové jsou svrchovaní vládci Deorie a pravděpodobně jimi i zůstanou, pokud se nestane něco nepředvídatelného.
Jeli už téměř dvacet minut, když strážný konečně sebral vůli přerušit mlčení. „Můžu vědět důvod vaší... návštěvy? Třeba můžu s něčím pomoct.“
Thrand chtěl nejprve strážného odkázat do příslušných mezí, když si uvědomil, že by mu strážný vlastně pomoci mohl. Nasadil lhostejný pohled a odpověděl: „Možná. Nestalo se tu během posledních dnů něco neobvyklýho?“
„Nic, co by stálo za zmínku. Pár vražd, krádeže, prostě nic neobvyklýho.“
„Škoda,“ povzdechl si Thrand, pak ho ale něco napadlo. Zkusil strážnému popsat Rodelma a zmínil i to, že s nim jsou dva elfové.
„Bohužel, nikoho podobnýho jsem tu neviděl,“ odpověděl strážný po chvíli přemýšlení. „I když tomu popisu by mohl odpovídat jeden šílenec, co má na svědomí dva žebráky. Bavili se o tom chlapi v hospodě, ale o žádným elfovi ani zmínka.“
„Zajímavé,“ podotkl Thrand, ale nijak to dále nerozváděl. Zbytek cesty strávil přemýšlením a když strážný oznámil, že jsou na místě, měl vymyšlený plán.
Kanceláří kapitána městské gardy byl jednopatrový zděný domek bez omítky. Ze stavení čišela účelnost a jednoduchost. Strážný zaklepal a když se zevnitř ozval pokyn k vstoupení, Thrand ho odstrčil a sám vstoupil dovnitř. Vnitřek tvořila jediná místnost. Stěny byly obložené regály, ve kterých byla naskládána spousta svitků, dokumentů a knih. Pouze stěna, ve které bylo okno, byla prosta regálů, zato pod oknem za prostorným stolem seděl prošedivělý voják v uniformě. Na hlavě měl červenou čapku s odznáčkem, označujícím jeho funkci. Obličej a ruce, jediný kousek kůže, který byl vidět, měl pokryté jizvami různých velikostí, naznačujících, že si svůj úřad vysloužil dlouhou a tvrdou službou. Než Thrand vešel, zapisoval kapitán cosi do pergmaneu na stole. Teď, stále třímaje zdobené orlí pero, s mírně překvapeným pohledem sledoval příchozího.
„Kapitán Laney, přejete si?“ představil se.
„Já jsem Thrand a budu od vás potřebovat pár věcí,“ odpověděl odpadlík, došel ke kapitánovu stolu a na jeho desku položil Encheyův glejt.
Když Thrand dorazil do Šletichovy zhouby, už se smrákalo. Jeho muži si srazili několik stolů dohromady a věnovali se pití. Přestože se všichni chovali rozjařeně, nikdo z nich nebyl doopravdy opilý. Thrand si dokázal zařídit pořádek v jednotce bez větších potíží. Hostinský ho přivítal s úsměvem, ale když mu ukázal glejt a vysvětlil, že zabírá pokoj pro sebe a další tři pro své muže, už tak úslužný nebyl.
Soukromý salónek v hostinci se ukázal být ideálním místem pro poradu. Na mužích bylo patrné, že se jim nechtělo opuštět místo u krbu, ale byli také zvědavi, jak Thrand pořídil u kapitána.
„Takže pánové,“ začal Thrand, „kapitán byl tak laskav, že ochotně slíbil splnit každé mé přání.“ Několik mužů se patolízalsky zachechtalo. „Nechal jsem vytvořit Rodelmovu podobiznu a teď se pracuje na tom, aby alespoň jedna její kopie byla na hlídkovém stanovišti u každé brány do města. Ukázalo se, že jsem měl pravdu a on tu je. Stejně tak si každej strážnej ve městě teď dá pozor a pokud uvidí někoho, kdo odpovídá popisu, dá nám vědět. Protože je ten bastard nebezpečnej, mají rozkaz nic nedělat, jen nám dát vědět a nespouštět ho z očí. To samý platí i pro vás. Zítra se rozdělíte do dvojic a budete pročesávat město. Pokud ho objevíte, nebudete se o nic pokoušet. Chci ho živýho, rozumíte?“
Muži přikyvovali.
„Výborně. Teď se běžte zase bavit. Hostinský nám totiž velkoryse nebude vůbec nic účtovat. Ale kdo nebude zítra ráno pročesávat město, toho osobně zmrskám!“
Vojáci na nic nečekali a houfně opouštěli salónek, aby pokračovali tam, kde před Thrandovým příchodem skončili. Thrand sám zůstal sedět a zamyšleně upíral pohled na dveře, které se právě s bouchnutím zavřely za posledním z vojáků.
„Užij si tuhle noc, Rodelme, protože bude tvoje poslední,“ slíbil prázdnému salónku.
Předchozí kapitola. <--> Další kapitola.
Autor:  AutorVydáno: 28.3.2011 18:55 Přečteno: 943x Hodnocení: 1 (hodnoceno 2x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.
Registrace >
Ztracené heslo >
Přišlo by mi vážně vtipný, kdyby to byla ta samá hospoda, kde se ubytoval i Rodelm. Pod svícnem je největší tma…
Ale od téhle domněnky mě zatím zrazuje fakt, že postel, kterou Rodelm popsal, nebyla teda zrovna vábná a tenhle hostinec vypadá poměrně draze.
Jinak sem tam překlep, chybka. V posledních dvou kapitolách jsem si všimla poměrně častého opakování slov (počítá se i stejný slovní základ) nebo nevhodné spojení: „vypadáš rozhodně hrozně“; „stále stál“…
Hezky se to zamotává - tipuji, že když budou přepadávat kolonu u bran, bude si muset Rodelma všimnout a jediným řešením by bylo vyhodit celou kolonu do vzduchu - těším se, jak onu detonaci popíšeš
Asi tě zklamu, ale s nějakým výbuchem nepočítám :) :D To by bylo moc... Hollywoodské :)
Jeden malý výbušek - to tě tak moc ubyde?
Mě ne, ale mohlo by ubýt někoho jiného
A já rozhodně nenechám umřít žádnou postavu, dokud jí to nedovolím :)
Tak připiš, že se Rodelm i s elfy schoval do mrazáku a výbuch přežil :)