-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
12. Kapitola - Sen
Rodelm úspěšně unikl a nyní musí čelit následkům svého činu.
Rodelm utíkal podivnou spirálovitou chodbou a v patách mu zněl dupot pronásledovatele. Nemohl si vybavit, před čím to vlastně utíká. Věděl jen, že má strach. Obrovský strach. V plicích mu z vynaložené námahy hvízdalo a píchání v boku připomínalo vrážení rozžhavené kovové jehlice do jeho těla. Přesto se neodvažoval zastavit. Chodba se neustále stáčela jedním směrem, takže mu přišlo, jako by běhal stále v kruhu. Hluk toho, co ho sledovalo, však stále zněl přímo za ním. Dokonce měl pocit, že se přibližoval. Už si myslel, že je odsouzen k věčnému běhaní v záhadné chodbě, když ta náhle skončila a Rodelm se ocitl před pevnými dveřmi, které byly pobité železnými pásy. Místo kliky měly dveře jen mosazný kruh.
Seveřan si uvědomil, že je ticho. Všude najednou panovalo dusivé ticho. I zvuk jeho dechu mu zněl nepatřičně. Už neslyšel to, co ho pronásledovalo. Přemýšlel, zda je to dobré, či zlé znamení. Pozornost však upíral na mosazný kruh ve dveřích. Připadalo mu, že ho ten kruh volá a on se cítil příliš slabý, aby volání odolal. Pomalu natáhl ruku a snažil se sevřít kruh, aby mohl otevřít dveře. Ruka se mu ale neovladatelně třásla, takže se mu povedlo kruh uchopit až na několikátý pokus. Kruh byl pokrytý vrstvou prachu, což nasvědčovalo faktu, že dveře již dlouho nikdo nepoužil. Zkusmo za kruh zatáhl, ale dveře chabému pokusu odolaly. Postupně zvyšoval sílu, ale ony se stále odmítaly podvolit síle jeho svalů. Nakonec se zapřel nohama o zem, chytl kruh oběma rukama a táhl. Na čele mu námahou vystoupla žíla a rychle tepala v rytmu Rodelmova bušícího srdce. Už se chtěl vzdát a vrátit se do chodby, aby čelil neznámému nepříteli, když se dveře se skřípotem pootevřely. Povzbuzen úspěchem mobilizoval svou sílu a táhl ještě víc.
Náhle se dveře prudce rozevřely a Rodelm, který tento pohyb absolutně nečekal, se zřítil na zem. Ještě v pádu zahlédl neproniknutelnou temnotu za dveřmi a také jemný pohyb, když z temnoty vypadla otevřenými dveřmi mrtvola a dopadla přímo na šokovaného seveřana. Snažil se jí ze sebe odhodit, ale tělo bylo kluzké, jako by dlouho leželo ve vhlké kobce a jemu po něm klouzaly ruce. Z úst mrtvoly se valil zelený ichor, tekl Rodelmovi na obličej a zatékal mu do úst, uší a nosu. Puch byl nesnesitelný. Seveřanovi se nakonec s nelidským výkřikem podařilo vyprostit zpod mrtvoly, otočil se a obrátil se na útěk. Neudělal ale ani krok, když ho do brady zasáhl úder a on opět padl naznak na zem. Útočníka neviděl, ale po první ráně následovaly další. Seveřan kolem sebe zběsile máchal rukama, nedařilo se mu však nikoho zasáhnout. Naopak dostával další a další rány.
„Tak vzbuď se přece,“ ozvalo se a Rodelm obdržel další ránu do obličeje.
Rodelm otevřel oči a s zoufalým výkřikem se posadil, ale okamžitě opět ležel, jak ho náraz o horní patro palandy katapultoval zpět do peřin. Svět se začal houpat, před očima mu tančily malinké hvězdičky a v hlavě mu hučelo. Jak následky rány slábly, docházelo k němu i pochopení: On jen spal. To byla pouhá noční můra. Konečně se okolí přestalo houpat a on spatřil Asharu s Asherem. Stáli před palandou a sledovali ho.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Ashara. „Hrozně si křičel a mlátil kolem sebe rukama. Vypadalo to celkem komicky,“ dodala, ale v jejich očích neviděl ani špatku humoru, či pobavení. Místo toho v nich spatřil starost a... A hněv?
„Jo... Ne... Nevim,“ zamumlal a pomocí rukou se opět posadil. Slaměná matrace i pokrývky byly úplně promočené. Sám na tom nebyl nejlíp. Byl zpocený od hlavy až k patě. Vlasy se mu ve slepených pramenech lepily na záda.
„Vypadáš rozhodně hrozně,“ zhodnotil ho elf a pozvedl jedno obočí, protože Rodelm mu začal zvracet k nohám.
„Taky se tak cítím,“ vysoukal seveřan ze sebe, než mu neviditelná ruka sevřela útroby a on na podlahu vyklopil další dávku žaludečních tekutin.
„A určitě to nemá nic společného s tím dlouhovlasým démonem, který nejprve ukradl na tržnici několik zlatých šperků a poté zavraždil dva nebohé žebráky v chudinské čtvrti, a který je právě tématem hovoru naprosto celého města, že?“ pokračoval Asher.
„Já jsem nic neukradl!“ bránil se Rodelm a otřel si hřbetem ruky ústa.
„Neukradl? A ty vraždy popřít nechceš?“ Asher pozvedl i druhé obočí. „Chceš říct, že jsi opravdu zavraždil dva nevinné lidi?“
„Chtěli mě udat městský stráži,“ bránil se Rodelm, ale sotva to vypustil z úst, nejraději by si nafackoval, jak uboze to znělo. „Já vám to řeknu od začátku,“ dodal.
„To bude rozhodně nejlepší. Určitě se jedná o poučný příběh,“ řekla Ashara a z hlasu jí odkapával sarkasmus.
Rodelm začal vyprávění od okamžiku, kdy se s elfy rozloučil zde v pokoji. Oba sourozenci se celou dobu tvářili nesmírně vážně, ale nepřerušovali ho a jen mlčky naslouchali. Pouze, když Rodelm popisoval událost na tržnici, vypadal Asher, jako by se chtěl na něco zeptat, ale rozhodl se nechat Rodelma dokončit svůj příběh.
„Tak vidíte, že jsem neměl jinou možnost,“ zakončil seveřan vyprávění. „Bylo to buď já, nebo oni. Neměl jsem jinou možnost. Vy byste se nezachovali jinak.“
„My bychom je rozhodně nezabíjeli,“ ucedila Ashara o poznání méně ledověji, než když se ho ptala, jestli je v pořádku. „Omráčili, to ano, ale nezabili.“
„To mě vůbec nenapadlo,“ prohlásil Rodelm tiše po chvilce ticha. „Vůbec jsem nepřemýšlel. Myslíte ale, že toho nelituju? Pokaždé, když zavřu oči, před sebou vidím toho chlapa. Jak umírá. Jak se mu zamlžil pohled, když vydechl naposledy. Jeho zmatený a zoufalý výraz...“ Rodelm se odmlčel a opět se vyzvracel k nohám palandy.
„Každopádně, pokud jsi tím výletem chtěl docílit toho, že celý zbytek pobytu v Morhu strávíš zde v pokoji, tak se ti to povedlo vskutku náramně,“ řekl elf a tón jeho hlasu nedával Rodelmovi žádnou šanci k odmlouvání.
Rodelm chvíli civěl na špičky svých bot, poté se rozhodl raději změnit téma hovoru. „A vy jste pořídili jak?“
Asher seveřanův chybý pokus odvést jejich pozornost jinam snadno prokoukl, přesto se rozhodl hrát jeho hru, protože mu jeho upřímnou lítost věřil a navíc by ničeho nedosáhl, kdyby v tom Rodelma i nadále koupal. Co se stalo, stalo se. Teď se musí zaměřit na budoucnost a jak jí tenhle problém může ovlivnit. „Měli jsme štěstí,“ odpověděl proto. „Kolona tu stále je a ještě dva dny bude, protože tu čeká na dva vozy s vínem, které přijedou zítra z Kampolse.“
„Kampolse?“
„Město dole na jihu. Je proslavené svým vínem. To se za nesmírnou cenu vyváží po celém kontinentu,“ vysvětlil elf stručně.
„Aha, takže my teď budem dělat co?“
„Ty nebudeš dělat nic. My následující den strávíme přípravami na to, aby se nám povedlo, pokud možno nepozorovaně, ukrást z naložených vozů ten výbušný prach.“
„Jak to chcete udělat? Chci říct, máte už plán?“ zajímalo Rodelma.
„My máme vždycky plán,“ odpověděl mu elf a konečně se usmál. „Nejvhodnější chvíle bude, až se bude kolona venku před hradbami řadit. V ten moment tam bude takový mumraj, že by mělo být poměrně jednoduché se nepozorovaně zmocnit soudku, či dvou.“
„Jednoduché, jo? Tomu se mi nechce věřit. S vámi není nic jednoduché.“
„To ani s tebou, Rodelme. Ale ano, jednoduché. Samozřejmě po náležitých přípravách.“
„A to jste vlastně do teď zařizovali tohle, nebo jste mě tam venku hledali?“ vzpomněl si náhle Rodelm.
„Hledali tebe. Co taky jiného. Vrátili jsme se hodinu před soumrakem a když jsme tě tu nenašli, čekali jsme do tmy a poté tě šli hledat.“
„A už by stačilo povídání, teď se jde spát,“ utnula je Ashara. „Nás ráno čeká hodně práce."
Rodelm se na elfku zaškaredil, ale poslušně si opět lehl. Téměř okamžitě se opatrně posadil a začal z postele odhazovat promočené přikrývky. Chvíli zvažoval, že odhodí i matraci, ale nakonec se spokojil jen s tím, že ji obrátil. Terpve poté se uložil, zavřel oči a snažil se usnout. Do mysli se mu ale vkradl ještě jeden dotaz.
„To nesmím ani do výčepu?“
„Tam ano, ale ven z hostince ne,“ zněla ospalá odpověď.
Rodelm se poté uvolnil, zavrtěl se na nepohodlné matraci a během okamžiku se propadl do neklidného spánku.
Když se ráno probudil, elfové už byli pryč. Na háku u stropu byla zavěšená lojová lampa, kterou tam někdo přemístil ze sudu uprostřed pokoje a která měla ubohým způsobem nahradit denní světlo. Podle toho, že byla ještě více než z poloviny plná, poznal, že elfové můžou být pryč zhruba hodinku. Pochyboval totiž, že by jí sem umístil hostinský, nebo některý z jeho lidí, kteří měli na starost úklid pokojů. Zatímco spal, musel ho některý z elfů přikrýt, protože se probudil pod suchou dekou. Shodil ji ze sebe a vstal. Ten pohyb doprovodilo kovové zacinkání. Po podlaze se rozkutálelo několik mincí. Rodelm v duchu elfům poděkoval, protože mu v žaludku nesmírně kručelo a on netušil, jak a kde by si měl jinak opatřit jídlo. Ještě stále neznal přesnou hodnotu methských mincí, ale když posbíral všechny mince, které našel, usoudil, že za ten obnos by měl pořídit slušný oběd a dvě, tři piva.
Na dřevěném sudu stálo vědro s vodou, ve kterém si seveřan opláchl obličej. Voda byla příjemně ledová a Rodelm se poté cítil poměrně svěží. Když v pokoji nenašel už nic zajímavého, rozhodl se sejít dolů do výčepu a objednat si něco k jídlu. Hostinec byl téměř prázdný, pouze u jednoho stolu sedělo několik mužů, popíjeli pivo a hráli karty o peníze.
„Jedno pivo a něco teplého k jídlu,“ poručil si Rodelm a vyskládal na pult pět stříbrných. Hostinský si peníze osahal, ale jinak se ani nepohnul, dokud seveřan k obnosu nepřidal ještě dva měďáky. Hostinský položil před Rodelma korbel s pěnivým mokem a pohybem ruky mu naznačil, aby si sedl k některému stolu. Rodelm si vybral stůl hned vedle hráčů, sledoval jak hrají, upíjel z korbelu a čekal, až mu přinesou jídlo. Už čekal na jeho vkus až příliš dlouhou dobu, když se konečně otevřely dveře do kuchyně a z nich vyšla ta nejošklivější žena, kterou kdy viděl. Seveřana ale zajímal jen podnos v jejích rukou. Na něm totiž ležela slušná hromádka pečeného masa, ze kterého se ještě kouřilo a několik silných krajíců tmavého chleba. Rodelmovi se začaly okamžitě sbíhat sliny. Když před něj kuchařka položila tác, poděkoval a okamžitě se pustil do jídla. Maso bylo výborné. Nepoznal sice, z jakého je zvířete, ale bylo dokonale propečené, se zlatavou kůrčičkou a jeho chuť podtrhovalo něco, co si Rodelm nedokázal zařadit. Oproti tomu byl chléb podstatně horší zážitek. Chutnal zemitě a seveřanovi několikrát zaskřípala mezi zuby zrníčka písku. Nejspíš si mouku na chleba dělají sami, uvažoval zatímco dojídal.
Konečně dojedl a jídlo spláchl zbytkem piva. Vrátil špinavý talíř hostinskému a nechal si načepovat další pivo. Poté se vrátil ke stolu, kde začal opět pozorovat vedlejší stůl, ve snaze pochopit hru. Během chvilky získal pocit, že pravidla už obstojně chápe. Jeden z hráčů vždy rozhodil balíček karet na několik nerovnoměrných dílů, poté si každý hráč vsadil na některou z kupiček a vyhrál ten z nich, který našel vespod balíčku nejvyšší kartu.
„Hej, mladej, chceš si zahrát?“ houkl na Rodelma jeden z hráčů, když zachytil jeho pohled.
Rodelm si zběžně přepočítal mince. Ještě by si určitě mohl koupit další dvě piva, ale říkal si, že mu případně bude stačit i jedno, takže na nabídku kývl.
„Tak si sem přece sedni,“ houkl další z hráčů.
Seveřan přisedl a pokývnutím hlavy všechny pozdravil. Podle oblečení se jednalo o obchodníky, ale tady v hostinci si asi člověk nemohl být nikdy jistý tím, co vidí.
„Umíš hrát hromádky, že?“ zeptal se ho ten, který ho prve oslovil.
„Myslím, že jo,“ odpověděl nejistě.
„Myslíš?“ zasmál se chlap. „Tak to tě budeme mít tady rádi.“
Rodelm se taky zasmál. Muž mu byl totiž sympatický. Začali hrát a seveřan po chvíli zjistil, že se na něj bůh štěstí musí usmívat. Málokdy si vybral hromádku, na které by nebyla nejvyšší karta, což u protihráčů vyvolávalo vesele míněný vztek. Šťastná série však brzy skončila a Rodelm rychle vyhraný obnos ztrácel, ale za chvíli se karta opět obrátila. Takto to šlo dokola několik hodin, během nichž si Rodelm ani jednou nevzpomněl na události předchozího večera. Čas plynul tak rychle, že se Rodelm upřímně podivil, když se vrátili elfové a on zjistil, že už je skoro soumrak.
„Končím pánové,“ prohlásil a dopil své pivo. „Díky za příjemné odpoledne a za vaše peníze,“ smál se na ně, zatímco shrnoval slušnou hromádku mincí do kapsy. Většinou to byly měďáky, ale tu a tam bylo možné zahlédnout i sříbrňáky a dokonce i jednu zlatou minci. S úsměvem na tváři zamířil do pokoje, ve kterém před malou chvilkou zmizeli oba elfové.
Předchozí kapitola. <--> Další kapitola.
Autor:  AutorVydáno: 13.3.2011 19:25 Přečteno: 880x Hodnocení: 1 (hodnoceno 3x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Tady mám jen jednu jedinou poznámku. Jak tvrdá je měna v tvém světě? Přes pět stříbrných za oběd mi přijde totiž hrozně moc. To byl leckdy týdenní pro někoho v určitých dobách i měsíční plat… Jasně, dal si maso, ale stejně… Pokud ho teda hostinský neokradl.
Zajímavý vývin příběhu, těším se na pokračování
Bude asi příští víkend. Sice jsem to už rozepsal, ale měl bych pracovat na tom druhém projektu :)