-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
11. Kapitola - Jsem vrah
Rodelm uniká v ulicích Morhu městské stráži. Podaří se mu uniknout? A za jakou cenu?
Rodelm lapal po dechu, ale netroufal si odpočinout ani na pár vteřin. Dusot pronásledovatelů ho stále pronásledoval. Proč po něm jdou? Poznali ho? Je to kvůli tomu špinavému klukovi? Pomyšlení na mladíka vehnalo Rodelmovi do žil oheň vzteku. Jestli ho ještě uvidí, budou si muset důkladně popovídat. Seveřan ten čin pokládal za poslední mladíkův zoufalý pokus o zbavení se vojáků. Z určitého úhlu pohledu to chápal, ale vzhledem ke své situaci by mu nejraději utrhl hlavu. Proběhl kolem pekárny, kterou si pamatoval ze své cesty na tržiště, když mu to došlo. Svým bemyšlenkovitým útěkem vedl své pronásledovatele přímo k jejich úkrytu. Bude muset změnit trasu. Při nejbližší příležitosti proto zatočil do průchodu mezi dvěma ulicemi a dál pryč od krčmy.
Další ulice, kterou probíhal, měla na svém konci pouhou jednu odbočku. Rodelm zabočil a zaklel. Z druhé strany široké ulice se směrem k němu prodíral další oddíl strážců, tentokrát daleko početnější. Zastavil a horečně přemýšlel jak z této šlamastiky ven. Kus před sebou spatřil vchod do malé boční uličky. Blížící se dusot nohou za ním ho donutil jednat. Rozběhl se směrem k uličce a modlil se, aby nebyla slepá. Hlasitě funěl a v boku mu zuřivě píchalo. Snažil se to ignorovat, ale nedokázal bolest překonat. Když doběhl k uličce, zbývalo oddílu před ním jen několik desítek kroků a budou u něj. Risknul ohlédnutí. Vojáky, kteří ho sledovali z tržiště, nebylo ještě vidět. Slabá útěcha, ale byl za to vděčný. Bohužel jen do doby, než definitvně zatočil do boční uličky.
Ta byla špinavá, úzká, lemovaná z obou stran několikapatrovými domy, ale především slepá. Rodelm se už vrátit nemohl. Neměl kam. Doběhl proto na konec uličky a snažil se najít nějakou únikovou cestu. Když žádnou nenašel, začal propadat panice. Jen dřevěné podpěry stěn budovy po jeho pravici skýtaly jakousi šanci k vyšplhání nahoru na střechu. Rodelm neváhal ani vteřinu. I když proti tomu jeho svaly protestovaly, začal po jedné ze vzpěr šplhat nahoru. Odhadoval, že přední oddíl do uličky vběhne zhruba za minutu, takže neměl moc času. Nedbal na třísky, které ze z trámu odlupovaly a zadíraly se mu pod kůži na rukou. Naštěstí se seveřanovi díky hrbolaté fasádě lezlo docela dobře. Barák měl pouhá tři patra. U prvního byl rychle. Ke druhému už to šlo hůř, ale nakonec se k němu také dostal bez větších obtíží. Měl před sebou poslední třetinu šplhání a odhadoval, že mu z předpokládané minuty zbývá ještě polovina. Sebral veškerou zbývající sílu a začal překonávat poslední úsek. Každé přitáhnutí výš mu rozpohybovalo unavené svaly tak obludným způsobem, až měl chuť vykřiknout. Rychle nutkání potlačil. Už sahal jednou rukou po střeše, když se vedle něj otevřelo okno a dva páry rukou ho vtáhly dovnitř přesně ve chvíli, kdy se u vchodu do uličky objevili vojáci.
Rodelm přepadl přes okenní rám, svalil se na podlahu a popadal dech. Svaly ho pálily tak, že měl pocit, jako kdyby hořely. Bolest pozvolna ustupovala jak se mu zklidňoval dech. Když byl konečně schopný uvažovat, začal si prohlížet pokoj a především ty, kteří jeho úsilí zmařili těsně před cílem. Z nevítaných zachránců se vyklubala ta nejšpinavější cháska, kterou kdy viděl. Byli to muži, to ještě poznal. Ale detaily rozpoznat nešly díky silnému nánosu špíny, který oba muže pokrýval. Oba si ho ostýchavě a hladově měřili. Náhle si uvědomil štiplavý pach, který ze z mužů šířil. Pokoj na tom nebyl o nic lépe. Podlaha byla pokrytá tlejícími odpadky a to bylo vše, co v pokoji bylo. V jednom z rohů místnosti byla navršena hromada starých, poloplesnivých hadrů. Zjevně jejich pelech. Seveřan se bezděky otřásl.
„Eh... ahoj,“ obrátil seveřan pozornost raději zpět k mužům.
„Podívej, co jsme našli,“ prohlásil jeden z nich k tomu druhému. Měl protivně pisklavý hlas.
„Našli,“ přisvědčil ten druhý, jehož hlas byl sotva víc než sípavý šepot. „Lezl nám do okna. Chtěl nás vykrást?“
„Byl sledovaný, to byl. Utíkal před hlídkou.“
„Třeba nám chce dát dárek?“
Rodelm pomalu docházel k přesvědčení, že oba muži jsou blázni. Začal pomýšlet na útěk, ale cestu ven mu blokovali oba muži. Začal se potit. Stráže určitě nevzdají pátrání tak lehce. Navíc jestli ho poznali. Na tuhle děsivou možnost myslet nechtěl, ale každá vteřina, kterou ztratí tady, jen zvyšuje šanci, že ho tu stráže objeví. Rozhodl se zkusit rozptýlit jejich pozornost a využít toho k útěku. „Ale já nic nemám,“ prohlásil.
„Nechce nám dát dárek,“ řekl po chvíli ticha ten druhý smutně.
„Třeba nám dá hlídka, když on nechce. Třeba dá,“ navrhl první.
„To by mohla,“ rozjasnil se druhý a přešel šouravě zpět k oknu.
Když ho otevřel, mohl Rodelm zdola uslyšet řev vojáka udílejícího rozkazy. Seveřan se vyděsil. Dospěl k závěru, že je bude muset oba zabít. Když uvážil fakt, že si dostatečně odpočinul, aby zvládl dva neozbrojené, špatně živené muže, byl k činu jen maličký kousek. Bleskurychle vstal, vytáhl ukrytou dýku a mrštil ji po muži u okna. Ta mu zajela zezadu do krku až po rukojeť. Muž zachroptěl a začal se kácet. Rodelm si příliš pozdě uvědomil svou chybu. Rychle se k muži rozběhl, ale ten už přepadl z okna. Rodelm ještě zahlédl jeho doufající výraz, který si muž udržel i po smrti, než mu zmizel z očí. Seveřan zaklel. Právě přišel o svou jedinou zbraň a také dal vojákům dole velmi jasné znamení. Teď bude muset jednat rychle. Otočil se k druhému muži. Ten stál stále na tom samém místě a zíral na Rodelma s hrůzou rozšířenýma očima.
Seveřan k němu přiskočil a vší silou ho sevřenou pěstí uhodil do obličeje. Ozvalo se tlumené prasknutí, jak praskla nosní chrupavka a vzduchem se mihlo několik zčernalých zubů. Muž se svalil na zem. Rodelm na něj okamžitě skočil, sevřel mu ruce okolo krku a začal ho škrtit. Muž zoufale máchal rukama ve snaze zbavit se svého kata, ale podařilo se mu seveřanovy ruce pouze poškrábat. Pokusy o osvobození slábly, až přestaly úplně. Světlo v mužových očích zhaslo a on v poslední smrtelné křeči konečně ochabl.
Rodelm vstal. Celý se třásl, když se zmateně rozhlížel. Pohlédl na své ruce a ucítil, jak se mu zhoupl žaludek. Potřásl hlavou, aby se dokázal opět soustředit. Skrze otevřené okno už neslyšel žádné hlasy. Opatrně z něj tedy vyhlédl a zjistil, že ulička už je prázdná. Zároveň k němu dolehly zvuky z nitra domu. Jdou si pro něj.
Když to nejde domem, je čas na původní plán, rozhodl se. Vyšplhal na okenní parapet a zjistil, že z něj pohodlně dosáhne až nahoru. Zapřel se rukama na střeše těsně vedle okna a pomocí svých silných nohou se vyškrábal na střechu. Rychlý pohled mu odhalil, že střechy tu tvoří jakési improvizované schodiště. Pokud bude mít štěstí, dostane se zpět dolů docela pohodlně a možná i dostatečně daleko od rozruchu zde.
O půl hodiny později už stál v průjezdu jakéhosi domu. Vůbec si nepamatoval, jak se nakonec dostal dolů. V hlavě mu znělo stále jedno a to samé. Vrah. Byl vrah. Tohle nebylo zabití rovnocenného protivníka v souboji. Tohle byla sprostá vražda. Vždyť ti muži neměli beze zbraně žádnou šanci. A neměli by ji ani se zbraněmi. Tohle nemohl nijak omluvit. Oba je chladnokrevně popravil, jen aby sám přežil. Rodelm se sklonil a už poněkolikáté se vyzvracel.
Město již halila tma, proto se rozhodl raději najít cestu zpět do krčmy, ale problém byl v tom, že neměl ani nejmenší tušení, kde právě je. Nic mu zde nepřipadalo povědomé. Nakonec si nazdařbůh vybral směr a doufal, že potká někoho, kdo by mu ukázal cestu. Štěstí se na něj usmálo v podobě lampaře, který doplňoval olej do pouličních lamp.
„Pane, kudy se dostanu...“ odmlčel se, když si uvědomil, že ani nezná jméno krčmy, ve které se s elfy ubytoval. „...k tržišti?“ zakončil proto.
Muž se na něj zahleděl podezřívavě, ale nakonec ukázal prstem ve směru, kterým Rodelm stejně kráčel.
„Děkuji,“ řekl mu seveřan a přidal do kroku. Teď, když věděl, že jde správně, se mu šlo o něco lépe. Po chvíli se opravdu ocitl v pro něj známém úseku města. Tržiště bylo jen asi o dvě ulice dál, ale Rodelm zabočil ke krčmě. Když k ní konečně došel, odhadoval, že je přibližně dvě hodiny po soumraku a má tedy stejné spoždění. Výčepem prošel co nejrychleji. Naštěstí zde bylo podstatně méně hostů, než odpoledne. Rychle vystoupal schody do patra a do pokoje už doslova vběhl. Ale ten byl prázdný. Elfové zde nebyli. Seběhl proto zpět do výčepu a zamířil k hostinskému.
„Kde jsou mí přátelé, co tu byli odpoledne se mnou? Byli tady?“ chrlil otázky jednu za druhou, ale odpovědí mu bylo jen ticho.
Rodelmovi došlo, že hostinský buď nic neví, nebo čeká na úplatek. Rodelm zavrčel a raději se vrátil zpět do pokoje. Rozhodl se na elfy počkat zde. Nemůže je hledat, když se zde nevyzná, nemá ani nejmenší představu, kde by elfové mohli být a ještě stále ho nejspíš hledají strážní po celém městě. Pokud ho elfové opravdu šli hledat, tak se sem dřív nebo později vrátí zkontrolovat, zda se už nevrátil. Bezmyšlenkovitě sebou praštil na postel a začal se utápět v myšlenkách na události dnešního dne. Ani si neuvědomil, že měl v plánu do zdejších postelí nestrčit ani zavazadla. Pochmurné představy, naprostá tma a únava ho během chvíle ukolébala ke spánku.
Předchozí kapitola. <--> Další kapitola.
Kapitolu ve formátu .doc můžete stahovat zde.
Autor:  AutorVydáno: 1.3.2011 17:10 Přečteno: 1010x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Ne, není to tak, že když jsem dostala zelenou hvězdičku, přestala jsem číst. Jen jsem byla dlouhodobě poněkud časově indisponována a nestíhala jsem ani psát ani betačtenařit… Ale teď to jdu napravit…
Co se týče útěku. Bylo to poměrně akční, ale asi bych mu dala o něco větší náskok (delší tu uličku), protože mi přijde doba na vyšplhání do třetího patra, kterou jsi mu dal, když byl takhle utahaný, krátká. Stačila by chvilka navíc…
A ten jeho čin. On už určitě zabíjel, takže, i když by byl znechucen sám sebou proto, že zabil „nevinné“ muže, nemyslím si, že by zvracel. Nevolnost nad sebou samým určitě, ale zvracení? Každopádně ty ho určitě znáš líp :-D
Na to, že jsi amatér, je to dost dobré... kéž bych takhle uměl psát i já.
Jen tak dál.
Jaj měl bys vidět ty ostatní "amatéry" :D Ale díky :)
Docela je mi divný, jak může mít pozdější kapitola víc přečtení, než předchozí :D
Hezký! Jen některé pasáže, když jsem si to čtl mi připadaly poněkud pohrdavě sepsané, ale jinak myslím, že jedna z tvých nejlepších kapitol
Díky. :)
Btw, vysvětli to "pohrdavě" :)
Tuším, že celý PS je z pohledu 3. osoby - tak například tady....
Ta byla špinavá, úzká, lemovaná z obou stran několikapatrovými domy, ale především slepá.
....trochu mi to připomíná, jako by jsi se Rodelmovi vysmíval, možná nemám zdravý náhled na věc, ale to víš...
Já mám všechny postavy rád stejně. :D
Jenomže některé zabíjíš, jiné oslepuješ, jiné necháš zavraždit
Právě proto je mám rád všechny stejně :D Aby mi nebylo líto někomu z nich ublížit :)
Jinak třetí osoba je podle mě logická volba. Jsem vypravěč, ne hlavní hrdina :)
Ja mam jednu osobu prece jenom radsi nez ostatni :D
Z jiny nez treti osoby fakt ne; mb 4. nebo 5. by jeste sly ale jinak uz by to nebylo ono ;)
Vypravec je proste nejlepsi varianta, protoze se dej da popisovat z obou / vic stran; nemuzes porad popisovat a vsem cpat, jak je Malfurion super hodnej druid, kdyz nekdo ma taky rad Sargerase :D
A kapitola byla super :) I kdyz teda ty chudaky si zabil fakt rychle :D
Ale i ta ich-forma není občas k zahození. Jestli jste někdo četl něco od Neomillnerové třeba.. :) (Snad si to nepletu teď :D)
Je mi jasné kterou myslíš :D Určitě Skelfa :D:D