-
Uživatel
Anketa
FaceBook
"Modlitba očistí duši, bolest očistí tělo."
10. Kapitola - V Morhu
Rodelm s elfy musejí proniknout do Morhu, aby se zde pokusili najít způsob, jak dostihnout a přepadnout karavanu, mířící do Willgrimu.
Rodelm tomu stále nemohl uvěřit. Byli uvnitř. Ty'Dal, jak se jejich spojka jmenovala, je opravdu dostal přes strážné u brány. Způsob, jakým to provedl, se mu sice nezamlouval, ale nemohl upřít jeho úspěšnost. Ty'Dal strážným tvrdil, že vede další přírůstky do arény smrti. Strážní je pak dovnitř pustili bez jakékoliv prohlídky. Zřejmě to v Morhu byla běžná praxe. Do arény smrti byli přiváděni otroci, kteří byli nuceni bojovat na život a na smrt pro pobavení Methů. Rodelm cítil vztek, ale zároveň byl rád, že jim ta skutečnost umožnila nerušený vstup do města. Rozhodl se na arénu nemyslet. Stejně s tím nemohl nic dělat.
Ty'Dal se od nich odpojil hned při první příležitosti se slovy, že jeho dluh je tím splacen. Odměněn byl Asherovým smutným úsměvem a dovětkem, že nic, co udělá, nedokáže jeho dluh dostatečně splatit. Rodelma zajímalo, co mohutný otrokář udělal, ale elf mu odmítl odpovědět. Seveřan to nakonec přešel jako další z elfích tajností. Začínal jich mít plné zuby.
Nyní kráčeli stísněnými městskými uličkami a hledali, podle Asherových slov, bezpečný nocleh. Tím se stal malý, zaprášený hostinec, do kterého by žádný soudný člověk nikdy dobrovolně nevkročil, ale elf tvrdil, že je to to pravé. Rodelm se obával, že budou nápadní, ale nejistota ho opustila, sotva vešli do výčepu. Zdálo se, že hostinec je zde přesně pro takové typy lidí, kteří se potřebují před někým, či něčím schovat. Přestože bylo teprve časné odpoledne, výčep byl téměř plný. Všichni hosté dělali co mohli, aby utajili svou totožnost,takže kápě zde byly zavedenou módou. Rodelm s elfy došel k nálevnímu pultu.
„Co to bude?“ houkl hostinský a ani nevzhlédl od čištění sklenice velice špinavým hadrem.
„Prozatím jen tři piva a pokoj pro tři na jednu noc,“ odpověděl Asher.
„Dva zlatý a platí se předem.“
Rodelm ještě neznal hodnotu Methských mincí, ale věděl dost, aby poznal, že ta cena je téměř vyděračská. Ale Asher bez řečí položil požadovaný obnos na pult. Hostinský ho okamžitě shrábnul. Za anonymitu se zjevně tvrdě platilo.
„Nahoru a druhý dveře zprava,“ řekl hostinský a opatrně vyskládal na pult tři sklenice. Teprve teď vzhlédl a Rodelm spatřil něco ohavného. Hostinský byl slepý. Prázdné oční důlky se nesnažil zakrýt páskou, takže seveřan mohl spatřit zahnívající zbytek oční bulvy v jednom důlku. Opět si uvědomil, že anonymita se tu očividně bere velmi vážně. Když si uvědomil, jak na hostinského zírá, rychle odvrátil zrak jinam. Stálo ho to ale více vůle, než by čekal.
Elfové se mezitím posadili k jednomu z mála volných stolů v nálevně a nyní se očividně bavili Rodelmovými rozpaky. Ostatně nebyli sami. Několik dalších hostů Rodelma sledovalo s tichým pochechtáváním.
„Ten tě nepráskne mladej,“ ozval se jeden a rozchechtal se. Smích rychle přešel v dávivý kašel. Rodelm se zarděl, chopil se své sklenice a spěchal k sedícím elfům.
„Měl by ses snažit nedávat tak najevo své pocity,“ utrousila Ashara.
„Mohli jste mě varovat.“ Rodelmovi v hlase zněl uštěpačný podtón.
„Promiň,“ řekla elfka omluvně. „Ale byla to celkem sranda.“
„Jak pro koho,“ řekl Rodelm a upil ze své sklenice. Pivo bylo hořké a chutnalo bahnitě, ale seveřan ho vypil na jediný zátah. Vůbec si neuvědomil, jak mu z napětí při vstupu do města vyschlo v krku.
„Dej si ještě jedno,“ prohlásil Ahser a podal mu dva stříbrné. „Na usmířenou.“
Rodelm byl ještě trochu rozladěný, ale přesto nabízené peníze shrábl a došel si k pultu pro další sklenici. Hostinský mu pivo načepoval do té samé sklenice, do které mu načepoval už to první. Rodelm doufal, že se to týká jen takových případů, a že je hostnský alespoň trochu omývá, než do nich načepuje pivo dalšímu hostu.
Sotva opět usedl ke stolu, upřel pohled na Ashera: „A co teď?“ prohodil polohlasem.
„My si teď něco půjdeme zařídit a ty zatím počkáš zde, nebo v pokoji.“
„Proč tady? Půjdu s vámi,“ bránil se seveřan.
„To nepůjde, tohle si musíme zařídit sami.“
„A samozřejmě mi nemůžete říct ani o co jde, že?“ Rodelmův hlas teď zněl zklamaně. Trpké ticho mu bylo dostatečnou odpovědí. Náhle dostal nápad: „Tak se zatím aspoň půjdu projít po městě.“
Elfové si vyměnili překvapené pohledy. „No,“ začala Ashara opatrně. „A slíbíš nám, že se do ničeho nezapleteš?“
„U Kelckova trůnu! Jste stejní jak rodiče,“ durdil se Rodelm. „Vlastně ne. Jste horší než rodiče!“
„Jen bysme rádi, kdyby ses zase nenechal chytit. Podruhé už tě vysvobozovat nechceme.“
„Dobrá,“ vzdal se Rodelm. Nezúčastněnému pozorovateli by v tuto chvíli pohled na rezignujícího seveřana připadal zábavný. Přeci jen byl Rodelm v pase silnější, než oba elfové dohromady. „Nebudu s nikým mluvit, jen chodit a dívat se. Spokojeni?“
„Naprosto,“ usmála se elfka. „Teď se pojďme podívat na pokoj.“
Pokojem se ukázala být malá, zatuchlá místnost bez okna. Vzduch čpěl pronikavým pachem alkoholu. Světlo zajišťovala malá lojová lampa, postavená na dřevěném sudu, který nahrazoval stolek. U stěny naproti dveřím byla přiražená patrová palanda a vedle ní ležel špinavý slamník, ve kterém Rodelm rozeznal zdroj onoho pachu. Ze stropu visely pavučiny a podlahu pokrýval souvislý povlak špíny.
„Raději budu spát na zemi,“ usoudil Rodelm.
„Je to dokonalé,“ rozplývala se Ashara.
„Já myslel, že vy elfové máte lepší vkus.“
„Elfové mají především praktické smýšlení,“ vrátila elfka úder. „Je tu jediná přístupová cesta a ta je dostatečně hlasitá.“ Na důkaz svých slov zahýbala dveřmi, které při každém pohybu hlasitě zavrzaly. „Vzhledem k okolnostem je to bezpečný pokoj. Dokonce tak bezpečný, že bychom nemuseli stavět hlídky, kdybychom chtěli.“
„Hádám, že my ale nechceme.“
Ashara se na něj zářivě usmála: „Přesně tak. Vypadá to, že jsme tě přeci jen něco naučili.“
„Je poměrně pozdě,“ přerušil jejich rozhovor Asher. „Pokud to chceme stihnout před soumrakem, měli bychom vyrazit.“
„Máš pravdu,“ řekla mu sestra omluvně. „Tak vyrazíme. Rodelme, ty se tedy do ničeho nezapleť, buď opatrný, nemluv s cizími lidmi a do soumraku buď doma,“ řekla a odešla spolu s bratrem pryč.
Rodelm chvilku zíral na zavřené dveře, než potichu řekl: „Já už ale domov nemám.“ Pohlédl na své ruce a zjistil, že je drží pevně zaťaté v pěst. S jistým úsilím se uvolnil. Elfka to myslela jako vtip, ale jeho se to přesto dotklo. Nakonec si povzdechl a také vyšel z pokoje ven na chodbu.
Sotva vyšel z hostince, byl donucen zběsile mžourat očima. Slunce totiž svítilo přímo na vchodové dvěře a Rodelm tedy pohlédl přímo do zářivého kotouče. Když mžitky pominuly, rozhlédl se okolo sebe a přemýšlel kudy se vydá. Neměl žádný plán, opravdu hodlal jen bloumat ulicemi. Chtěl si utřídit myšlenky. Rozhodl se zamířit vpravo. Ulička po chvíli ústila do široké, dlážděné ulice, kterou proudilo podstatně větší množství lidí, než na které byl Rodelm zvyklý. Podvědomě si opět zvolil směr a kráčel bezmyšlenkovitě dál. Zhruba po půlhodině ho z přemýšlení vytrhl tichý halas, který zněl čím dál hlasitěji, jak se blížil k jeho zdroji.
Rodelm zabočil za roh a ocitl se na obrovském prostranství, zhusta pokrytém stánky a především lidmi. Dostal se na tržiště. Náhle byl zvědavý, jak se zde liší obchod od toho, který znal z Vönheimu. Procházel mezi stánky a prohlížel si nabízené zboží. Bylo tu k vidění naprosto vše, co si dokázal představit. Dokonce i to, co by si nikdy představit nedokázal, pomyslel si, když minul pódium, kde zavalitý Meth vystavoval otroky a hlasitě provolával jejich přednosti, aby nalákal potencionální zákazníky. Doslova se přinutil jít dál. Měl nutkání vyskočit na pódium a srazit tlusťochovi hlavu, ale jednak meč nechal v pokoji a jednak by to pro něj jistě neskončilo dobře. Nebyl úplně bezbranný. Za pasem měl schovanou malou dýku, ale ta se hodila spíše pro obranu, než jako útočná zbraň.
O několik stánků dál ho do nosu udeřila pronikavá vůně pečeného masa. Rodelmovi zakručelo v žaludku. Do teď si neuvědomil, jaký má vlastně hlad. Za chvíli spatřil zdroj té vůně. Vysoká žena snědé pleti seděla pod napnutým kusem plachty, který ji chránil před spalujícím sluncem. Nebylo chladno, ale Rodelm dobře věděl, že slunce může spálit kůži i v zimě na horách, takže tady určitě také. Žena měla před sebou pultík, na kterém byly naskládané masové bochánky různých druhů i tvarů. Všechny vypadaly lákavě a jen zesilovaly hluk, který se seveřanovi linul z útrob. Problém byl v tom, že Rodelm neměl ani měďák. Své peníze neměl a elfové mu žádné nedali. Chvíli byl v pokušení pokusit se jeden ukrást, ale ihned to zavrhl jako další ze špatných nápadů. Místo toho pohlédl na nebe a usoudil, že do soumraku zbývá necelá hodina. Byl nejvyšší čas na návrat do hostince.
Otočil se okolo své osy, aby se zorientoval. Při cestě sem se snažil zapamatovat si zhruba cestu, aby později trefil nazpět. Za chvíli si určil směr a pomalu se vydal po svých stopách zpět. Ještě ani nevyšel ven z tržiště, když uslyšel hluk, co nezapadal do běžného halasu. Otočil se a zjistil, že směrem k němu utíká špinavý mladík, kterému v patách běželo několik vojáků v uniformách strážných. Než se mohl rozhodnout jak se zachová, byl mladík už těsně u něj. Když probíhal okolo Rodelma, věnoval mu letmý pohled. Rodelm v jeho očích spatřil něco, co se mu nelíbilo.
„Dělej, Lambe, utíkej!“ zařval mladík na zmateného seveřana.
„Cože?“ vyrazil ze sebe, ale mladík už utíkal dál. Rodelm se ještě stále snažil pochopit, čeho to byl vlastně svědkem, když spatřil něco děsivého. Část vojáků, pronásledujících toho mladíka, se od ostatních odtrhla a teď mířili k němu. Hodlal zůstat na místě, vždyť nic neudělal. Ten chlapec si ho očividně s někým spletl. Když se však strážní přiblížili a tasili své jednoruční meče, pochopil, že tihle strážní nejprve jednají a až poté se ptají. Zbyla mu jediná možnost; rychle se rozběhnul směrem, kterým zmizel pronásledovaný mladík.
Předchozí kapitola. <--> Další kapitola.
Kapitolu ve formátu .doc můžete stahovat zde.
Autor:  AutorVydáno: 19.2.2011 19:34 Přečteno: 743x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tiskNRACERS2_CT
-
Chat
Podporujeme
Statistiky
Komentáře
Tady se mi líbily popisy – hospoda, tržiště. Byly dobře zvládnuté. Ani moc chybek jsem neobjevila. Zajímalo by mě, jak to posune děj dál. Rozhodně musím říct, že oproti první kapitole vidím zlepšení, co se stylu týče. Jen něco málo ke stylistice – u masových bochánků „každý jeden vypadal…“ to jeden bych tam ani nepsala, přijde mi to nadbytečné a v tomto případě je to trochu krkolomné. Dále, nevím, jestli je to jen internetem nebo ne, ale „aréna“ a „pódium“ se opravdu píší s dlouhými samohláskami. To by bylo zatím vše. Nějaké pořádné vyjádření přijde až se dostane zase na nějaký dějový zvrat.
Jo, čárky nad atypickými slovy jsou moje smrt. :D Chudák LadTy už roste, když mi hledá chyby a nachází furt ty samé :D
Mrknu na to a opravím, děkuji :)
Á, moje chyba, neměl jsem moc času, tak jsem se překoukl, no...
No, dobře, ale to tedy znamená, že to byli úchyláci a chytali každého, koho viděli a nebo mají Methové v té uličce tajnou laboratoř, kde vyvíjejí atomové zbraně a nechtějí, aby o nich kdokoliv věděl
„Dělej, Lambe, utíkej!“
Tohle imo mluvi jasne ne (i kdyz autor muze vymyslet a dodat naprosto cokoliv a jakkoliv cokoliv prekroutit samozrejme) ;)
Hezká kapitolka, ta hospůdka mi trochu připomíná tu, ze Shreka 3, jinak by mě docela zajímalo, jak oni strážní Rodelma poznali
Já nikde nepíšu, že v něm poznali Rodelma. :)